Děsivý případ Studna z Majora Zemana, Výzkumná laboratoř v Moskvě, Jelínek Claim

Děsivý případ Studna z Majora Zemana, Vonoklasy 1968, komunistické zločiny, Výzkumná laboratoř v Moskvě, Jelínek

Život v ústraní a major Zeman Stanislav ‚Jelínek pracoval po návratu z Moskvy ještě nějaký čas ve svém oboru, ve vojenském výzkumném ústavu v Těchoníně. Na čem dělal, není jasné. Dlouhou dobu, až do svého důchodu, potom pracoval v Ústavu experimentální medicíny Akademie věd. Nacházím jednoho z vedoucích pracovníků ústavu. Stanislava Jelínka si pamatuje jako nenápadného pána z knihovny, který napadal na jednu nohu a chodil o holi. Že je tento knihovník ve skutečnosti člověkem, kterého pod jménem Brůna zná skoro celý národ, se dozvídá až ode mě. Když se v roce 1999 ozvala Česká televize s dokumentem Třicet návratů, spolupráci odmítl.

Svědectví dokumentaristy: Když poprvé po revoluci televize vysílala seriál 30 případů majora Zemana. připravoval jsem doplňující dokument k dílu Studna. Hledali jsme samo-zřejmě mladého Brůnu. Dostali jsme se k němu díky dětské lékařce, která měla ještě jeho kartu. Přes rodné číslo se nám podařilo najít jeho tehdejší adresu v pražských Letňanech. Už od začátku vůbec nebyl sdílný. Byl velmi uzavřený do sebe. My jsme za ním byli asi čtyřikrát a zkoušeli jsme na něj všechno možné, aby nám řekl, jak to doopravdy bylo. Dokonce jsme za ním poslali jeho sestřenici, která mu předala naše otázky písemně — a že by odpovědi namluvil jen na diktafon. On nám jen tvrdil, že ti lidé, kteří to udělali jeho rodičům, že ještě žijí. Tvrdil, že má hrozný strach, že by to udělali i jeho rodině jako pomstu. Pídili jsme se i po motivu. Podle mě to začalo už někdy v roce 1966, kdy dostudoval jadernou fyziku. Začal dělat na nějakém projektu, o kterém ne-bylo jasné, co bude vlastně ve výsledku obnášet. Dokonce jsme našli i ně-jaké stopy po té jeho práci v Řeži — a že o tu jeho práci projevil zájem institut jaderného výzkumu ve Spojených státech. Prý mu nabídli, že by tam okamžitě mohl pracovat. To byl tuším konec roku 1967. Zájem o něj měli i Rusové, ale on se rozhodl pro ty Spojené státy. To si myslím, že byl začátek všeho toho, co se potom odehrálo u nich doma. Co vím ze samotného vyšetřování, tak vyšetřovatelé Veřejné bezpečnosti tenkrát byli od toho případu odstaveni. Věnovala se tomu jenom Státní bezpečnost. Přímo ti kriminalisté nám potvrdili, že v tom spáleništi našli ohořelý průkaz někoho ze Státní bezpečnosti. Než to stačili prozkoumat, tak jim to všechno sebrali a vyhodili je od toho. Major Strouhal byl v té době už po smrti, ale mluvil jsem s jeho synem, který nám přinesl zápisník svého otce. V tom zápisníku jsme našli záznam kdy mu brali ten případ. On z toho byl docela nešťastný, protože tam po-psal, že to bylo poměrně jednoduché. Tam bylo tolik nasekaných chyb, že by se k těm pachatelům dostal.
Bylo mu asi pětasedmdesát let. On nám nepřímo potvrdil, že skutečně ta Státní bezpečnost měla zájem na tom, aby se to zaprvé nevyšetřovalo a aby ten Jelínek byl skutečně zastrašen a donucen ke spolupráci.

Svědectví policisty na místě: Já byl v té době začínající mladík, takže mě tehdy spíš starší kolegové po-k úkolům, jako bylo něco někam odvézt a podobné. Byl jsem u toho, vytahovali tělo pana Jelínka ze studny. Tenkrát mi bylo líto hasičů, do té studny museli vlézt. Ale také se mi nezdálo, že by ochrnutý člověk přepral svého zdravého otce a ještě vylezl ze studny. Takové experimenty, které jste teď udělali v těch skružích a v bazénu, se tehdy nedělaly. Vzpomínám si ale, že se o tom případu na poradách hodné mluvilo. Major Strouhal, který to tehdy vyšetřoval, o tom ale ne-mluvil nikdy. Pochopil jsem, že ho asi zpacifikovali estébáci, protože do-stali befel z Moskvy, že jak to bylo doopravdy, nesmí vyjít ven, takže se to prostě tak nějak zamlžilo. Kolegové zjistili, že mladý Jelínek byl velice šikovný chemik, který potom dělal něco v Moskvě, pak dělal v našem vojenském ústavu. Jsou dohady, jestli vymýšlel nějaké bojové látky nebo jestli obranu proti nim. Tím spíš mě nepřekvapuje, že se ztratil vyšetřovací spis. Je dost dobře možné, že všechny ty dokumenty, co jste hledal, leží v Moskvě.

Z korespondence Stanislava Jelínka: Ti tři měsíce v Moskvě jsem se neflákal ani nesabotoval, a když jsem se září 1970 loučil, tak řekl stručné akademik Viktor Michajlovič Ždanov: „Stačí jedno slovo, já zvednu sluchátko a KGB vše zařídí. Doma zmizíš z evidence atd.“ Jenomže bylo pozdě. Já již přes rok chodil s čistým průstřelem srdce od jedné slečny učitelky z Brandýse n. L. Akademik Ždanov mi řekl asi tři věty, které jsem nikdy nepoužil, ale jedenkrát jsem při výslechu na krajské správě StB chlapcům naznačil (asi -4 1974), že se nedám zahnat až na hranici smyslů jako můj nebožtík táta.

Podle shodného tvrzení tety a sestřenice naléhala na Stanislava Jelínka jeho manželka, aby se vzdal vědecké dráhy. „Měla na něj velký vliv a myslím, že to byl hlavní důvod, proč se nám v té době tak trochu odcizil,“ vzpomíná paní Dekastello. Jelínek poslechl. Přestěhoval se s rodinou do pražských Letňan, kde dostal byt a začal se živit jako knihovník. Pořídil si kousek od Mělníka zahrádku, kde se na písčité půdě dařilo třešním, měl tam i patnáct borovic a včelín. Na stará kolena začal pěstovat včely a chlubil se medem, který od nich získal. Zemřel v roce 2002 na záchvat mozkové mrtvice v třiasedmdesáti letech. Pochován je na Moravě, v městečku, kde žila rodina jeho manželky.

Studna. Jeden z nejděsivějších příběhů naší kriminalistiky žije v povědomí lidí dodnes. Je to především díky televiznímu zpracování. K podivnostem a záhadám skutečného případu se přidá i případ o nekorunovaném králi pražské galerky Jindřichu Bočkovi. V roce 1909 znectil pražskou policii, když při zatýkání revolverem zneškodnil čtyři detektivy. Jeden z nich přestřelku nepřežil. Jindřich Boček byl z Vonoklas, malé vesničky jihozápadně od Prahy. Právě Vonoklasy děsivé příběhy snad přitahují. Studna je případ, který je ve skutečnosti snad ještě děsivější než televizní zpracování z roku 1978. „Otce jsem si nevšímal, jen vím, že byl divné tichý, zádumčivý, uzavřený do sebe. Takový býval po hádkách se strýcem každou neděli. Vlastně jsem tedy ani nepostřehl, kdy odešel. Ztratil se někde v domě a po chvíli jsem slyšel výkřik. Byla to matka. Myslel jsem napřed, že křičí ze spaní. Bylo zase ticho, ale pak se ten výkřik ozval podruhé. Běžel jsem do ložnice rodičů. Spatřil jsem tam obraz jako z apokalypsy. Maminka ležela přes postel. Měla rozbitou hlavu.“

Studna a Major Zeman… Mistrně natočený horor a ta nejhorší komunistická propaganda v jednom. To je epizoda Studna seriálu 30 případů majora Zemana. Šílený otec se rozhodne ukončit život celé rodiny a vzít všechno s sebou. Sekerou za-vraždí svou ženu, syna donutí zničit zahradu a skočit do studny. Jenže synovi se začne chtít žít. Ze všech sil se souká ven. Když je v polovině, skočí do studny i otec. Horor vrcholí rvačkou ve studni na život a na smrt. Synovi se podaří otce odstrčit a vylézt. Venku už ale najde jen hořící dům. Šílený strachy utíká nocí do sousední vesnice.  Starý Brůna se jmenoval Jelínek Případ je natočený podle skutečné události. Hájíce se doopravdy jmenují Vonoklasy. Brůnovi se jmenují Jelínkovi. Mladý Brůna není filosof, ale jaderný vědec. Případ je plný nesmyslů. Nedopustili se jich filmaři, ale kriminalisté.

Jediné vodítko je článek v Kriminalistickém sborníku z roku 1968 s několika fotografiemi. „Dne 13. 2. 1968 kolem 4:00 hod. bylo oznámeno požárnímu sboru v R., že v obci V. hoří obytný domek čp. 96, ve kterém bydlel Stanislav J. se svou manželkou Marií a synem ing. Stanislavem J. Při výjezdu na místo požáru požárníci zjistili, že z rodiny J. se nikdo v okolí hořícího domku nezdržuje. Při hašení požáru a při předběžném ohledání místa, které prováděli příslušníci obv. odd. VB R., byly zjištěny stopy krve na krytu studny, příklop studny byl odkrytý a položený vedle studny. Později se zjistilo, že ve studni je mrtvola Stanislava J. Současně bylo oznámeno, že v obci Č. u plotu před domem M.S. byl nalezen sedící ing. Stanislav J., který byl těžce zraněný a vysílený.

Svědectví policisty na místě: Já byl v té době začínající mladík, takže mě tehdy spíš starší kolegové po-k úkolům, jako bylo něco někam odvézt a podobné. Byl jsem u toho, vytahovali tělo pana Jelínka ze studny. Tenkrát mi bylo líto hasičů, do té studny museli vlézt. Ale také se mi nezdálo, že by ochrnutý člověk přepral svého zdravého otce a ještě vylezl ze studny. Takové experimenty, které jste teď udělali v těch skružích a v bazénu, se tehdy nedělaly. Vzpomínám si ale, že se o tom případu na poradách hodné mluvilo. Major Strouhal, který to tehdy vyšetřoval, o tom ale ne-mluvil nikdy. Pochopil jsem, že ho asi zpacifikovali estébáci, protože do-stali befel z Moskvy, že jak to bylo doopravdy, nesmí vyjít ven, takže se to prostě tak nějak zamlžilo. Kolegové zjistili, že mladý Jelínek byl velice šikovný chemik, který potom dělal něco v Moskvě, pak dělal v našem vojenském ústavu. Jsou dohady, jestli vymýšlel nějaké bojové látky nebo jestli obranu proti nim. Tím spíš mě nepřekvapuje, že se ztratil vyšetřovací spis. Je dost dobře možné, že všechny ty dokumenty, co jste hledal, leží v Moskvě.

Ohořelý dům, v něm tělo ženy s rozseknutou hlavou, opodál ve studni v hloubce sedmi metrů plave mrtvola muže. Jediný, kdo přežil, byl postižený vědec, syn dvou zavražděných… Stalo se před padesáti lety, 13. února 1968, ve středních Čechách.

Zdroj, odkazy:

https://www.csfd.cz/film/71550-30-pripadu-majora-zemana/452532-studna/prehled/

http://databazeznamychmist.cz/?s=p%C5%99%C3%ADpad+studna