Česká republika

StB, sídlo, 8. odbor, Ochrana státního tajemství Verified

"Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin.“ Josef Čapek

0 / 5
Compare Add to favorites

StB, sídlo, 8. odbor, Ochrana státního tajemství, mučení, komunistický teror

V letech 1945-1960 se ulice jmenovala Sadová. Budovu Masarykovy studentské koleje postavil v letech 1923-1927 architekt Antonín Engel. Historie komplexu je neobyčejně bohatá a naprosto zásadní pro vývoj bezpečnostního aparátu. Jeho důležitost stojí v nepřímé úměře k obecné známosti objektu. Právě odsud vedla Státní bezpečnost svůj marný boj proti občanským iniciativám na konci osmdesátých let a zde se likvidovaly ty nejdůležitější písemné materiály v listopadu a prosinci 1989. Zdi areálu Thákurova jsou svědky rozmachu i agonie politické policie totalitního režimu. V době zásahu nacistické moci proti českým vysokoškolským studentům do-šlo 17. listopadu 1939 k obsazení koleje, tamní studenti byli zadrženi a odvezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Kolej poté sloužila pod označením Neue technische Hochschule do konce války jako kasárna pro 4. SS-Totenkopfstandarte „Ostmark“. Po válce se budova patrně k původnímu účelu vůbec nevrátila. Již roku 1950 se zde uvažovalo o umístění Ministerstva národní bezpečnosti. Tehdy ale prostory areálu nevyhovovaly jako malé se zastaralou vodoinstalací a topením. Nicméně nakonec zde s celkovou výměrou 17 400 m2 sídlilo od padesátých let až do roku 1990 několik klíčových součástí Státní bezpečnosti s celostátní působností. V přízemí hlavní, tzv. staré budovy, která leží při Evropské a Thákurově ulici, se nacházela jídelna pro celý areál, dále prodejna Army (občerstvení) a tělocvična, později kinosál. V hale nad vchodem do tělocvičny prý visel velký obraz sovětského tanku vjíždějícího do Prahy. Autorem měl být německý generál Toussaint, vězněný po válce v Československu. Výjimečný charakter areálu podtrhuje skutečnost, že v roce 1978 je doloženo zpracování plánu pro rozmístění šesti kulometných hnízd k obraně v případě tzv. mimořádného bezpečnostního opatření, tedy hypotetického vnějšího napadení. Univerzální kulomety vzor 59 měly být umístěny v některých kancelářích, tak jak to ukazuje připojený plánek. Jejich obsluhy tvořili příslušníci Státní bezpečnosti. Vzhledem k rozloze areálu je popis jejího využití rozsáhlý. Je to ale jedna z nejdůležitějších částí této knihy. Postupujeme-li podle krycího číselného označení, byla zde umístěna I. správa MV (rozvědka). Její působení zde skončilo v šedesátých letech, kdy se přestěhovala do budovy bývalého kláštera křižovníků s červenou hvězdou v Křižovnické ulici na Praze 1 a do budovy kapucínského kláštera na Hradčanech. Rozvědka v padesátých letech řídila z budovy v tehdejší Sadové ulici ty nejostřejší akce za doby své existence, včetně atentátů a únosů v zahraničí. Za všechny jmenujme nejznámější únos sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana ze Salzburku do Prahy o Vánocích roku 1953. Z ruzyňské věznice se až do své smrti roku 1964 Laušman nedostal. Rozvědka tu započala svůj největší rozmach do celého světa a stala se „malou sestrou“ sovětského KGB. Ze zde působících součástí rozvědky možno zmínit konkrétně tzv. vědeckotechnickou rozvědku (VTR), zabývající se průmyslovou špionáží v technicky vyspělém západním světě. Rozvědka zabírala tzv. hlavní budovu směrem do Thákurovy ulice, v níž se nacházely i kanceláře VTR. V Sadové 1 sídlil rozhodně nejdůležitější uživatel od padesátých let až do roku 1990 a tím byla centrála kontrarozvědky Státní bezpečnosti, naposledy známá jako Hlavní správa kontrarozvědky, krycím názvem II. správa SNB. Centrální operativní útvar Státní bezpečnosti působící na celém území Československé socialistické republiky se zabýval „bojem“ proti zahraničním zpravodajským službám, kontroloval zahraniční diplomaty a cizince v Československu a v letech 1964-1974 a 1988-1990 rovněž vedl boj proti vnitřnímu protivníkovi (opozici) a konečně i soustřeďoval informace z oblasti ekonomiky a vedl marný boj proti korupci v ekonomice. II. správa SNB hlídala i nekomunistické zahraniční zastupitelské úřady. Svou pozornost kontrarozvědka zaměřovala také na zahraniční obchodníky, turisty, studenty, novináře, zkrátka na vše, co se nějakým způsobem vymykalo ze systému centrálně řízené společnosti. V šedesátých letech tu je doloženo působení I. zvláštního odboru MV (Odboru pasů avíz). Již v padesátých letech tu také prokazatelně sídlila IV. správa MV (ekonomická kontrarozvědka). Od padesátých let v prvním a druhém patře bočního křídla při Evropské ulici byla umístěna vojenská kontrarozvědka, zprvu s označením VI. správa MV, od roku 1964 pak jako III. správa MV (Hlavní správa vojenské kontrarozvědky). Tato centrální součást Státní bezpečnosti zajišťovala dohled StB v Československé lidové armádě. Kromě tzv. kontrarozvědné ochrany ČSLA před zahraničními ideologickými vlivy a špionáží pinila všechny úlohy StB jako politické policie, tedy zabývala se například i působením >vnitřního nepřítele“ v armádě. Po rozdělení II. správy FMV v objektu od roku 1974 do léta 1988 sídlila II. správa SNB (Správa kontrarozvědky StB pro boj proti vnějšímu nepříteli) ve 181 kancelářích na ploše 2 852 m2. Dále pak X. správa SNB (Správa kontrarozvědky StB pro boj proti vnitřnímu nepříteli) se 124 kancelářemi a 1 632 m2 plochy. Menší prostory tu našly VI. správa SNB (operativní technika), na 173 m2, a vysílací středisko VII. správy SNB (Správa spojení) na ploše 228 m2. Významným, i když dnes obecně nedoceněným útvarem StB, byl vi Statistickoclenční odbor FMV na ploše 676 m2 s archivem svazků StB v prvním patře ústřední části hlavní budovy. Tato důležitá součást se starala v StB o vyhodnocování a sdfiení informací získaných konspirativním způsobem. Ve zvýšeném přízemí v ústřední části hlavní budovy pracovalo Oborové výpočetní středisko StB na 646 m2 plochy. Je známo rozmístění odborů Hlavní správy kontrarozvědky v hlavní budově od roku 1988 do roku 1990. Ve zvýšeném přízemí vpravo byly kanceláře vedení II. správy: sekretariát náčelníka a jeho prvního zástupce a také „síň tradic“ v míst-nosti č. 501, kde se také plánovalo jedno ze zmíněných kulometných hnízd. V levém křídle pak 10. odbor („Kontrarozvědné rozpracování nepřátelských seskupení“ – tedy tzv. antikomunistické síly včetně občanských iniciativ apod.). Tento odbor se tedy staral o špičky disentu a rostoucí řady občanských iniciativ. V prvním patře úřadovali poradci KGB, dále tu měly své místnosti celoútvarové organizace KSČ a operační středisko II. správy. Dále tu našly místo analytický od-bor správy, odbor výpočetní techniky, skupina obrany, inspekce náčelníka, kádrové oddělení a organizační a operační odbor. Na konci levého křídla pak měla prostory vojenská kontrarozvědka. V místnostech 668 a 630 mohla být umístěna kulometná hnízda, obrácená na Leninovu (dnes Evropskou) třídu. Střed druhého patra obsadil 2. odbor („Kontrarozvědné rozpracování speciál-ních služeb SRN a operativní kontrola zastupitelského úřadu Rakouska“), 4. odbor („Kontrarozvědná kontrola vyčleněných zastupitelských úřadů afro-asijských států, kontrarozvědné rozpracování mezinárodního terorismu, převaděčských organizací a ochrana sovětských vojsk“), 12. odbor („Kontrarozvědné rozpracování ideo kde sousedil s III. s – diverzních center a emigrantských seskupení“), který zasahoval i do levého křídla, právou SNB – Hlavní správou vojenské kontrarozvědky. Pravé křídlo druhého patra obsadil zbytek 4. odboru a významný‘ 1. odbor („Kontrarozvědné rozpracování speciálních služeb USA a operativní kontrola zastupitelských úřadů států Latinské Ameriky“). Odtud se řídily pokusy o operativní pronikání na velvyslanectví USA v Praze. Nárožní místnosti 739 (vpravo do Thákurovy) a 757 (do Kolejní) byly vytipovány pro kulometná hnízda. A poslední třetí patro staré budovy co patřilo 3. odboru („Kontrarozvědné rozpravání speciálních služeb Velké Británie, Francie a ostatních států NATO a kontrarozvědná ochrana Federálního ministerstva zahraničních věcí“) a 11. odboru Kontrarozvědná ochrana mládeže vědy, školství a kultury“). Ke komplexu podél Kolejní ulice se připojila samostatně stojící pětipodlažní budova (tzv. nová budova). Zde sídlila v letech 1974-1988 zejména Xl. správa SNB (Správa kontrarozvědky StB pro ochranu ekonomiky) v 142 kancelářích a 1 955 m2 plochy. po reorganizaci v létě 1988 tu zůstaly vesměs stejné odbory nyní zařazené pod Hlavní správu kontrarozvědky SNB. V přízemí bylo umístěno zdravotní stře-disko a jako výjimka 9. odbor („Kontrarozvědná kontrola církví a náboženských společností a kontrarozvědné rozpracování nepovolených sekt“). V prvním patře se nacházel 5. odbor („Státobezpečnostní ochrana předvýrobní sféry, průmyslu a zemědělství“) a v kanceláři 104 měl být umístěn při mimořádném bezpečnostním opatření kulomet obrácený do Kolejní ulice. Ve druhém patře sídlil 6. odbor („Státobezpečnostní ochrana Federálního ministerstva zahraničního obchodu, vybraných podniků zahraničního obchodu a organizací pro obchodní zastoupení zahraničních firem“) a část 8. odboru („Ochrana státního, hospodářského a slu-žebního tajemství“). Třetí a část čtvrtého patra obsadil 7. odbor („Státobezpečnostní ochrana dopravy a spojů, palivo-energetické základny, včetně jaderných elektráren“) a ve třetím měla kanceláře i část poradců KGB. Zbytek čtvrtého patra zabral již zmíněný 8. odbor. Z vnějších prostor areálu se dochovala barevná fotodokumentace z osmdesátých let. Ukazuje neuvěřitelný nepořádek a zanedbanost okolí budov, tak typické pro „reálný socialismus“. V případě tak významného objektu to může zarážet, možná se ale jednalo o rafinované maskování. Již v prosinci 1989 započala jednání o „vymístění (!) útvarů a pracovišť SNB z areálu FMV Thálcurova 1″. V lednu 1990 všichni uživatelé přislíbili jako nejzazší termín uvolnění budov 30. červen 1990. Majitelem je nyní ČVUT. V současné době v budově sídlí Nakladatelství ČVUT a hotelové zařízení Masarykova kolej. Další prostory jsou využívány ke komerčním účelům. Areál je tedy přístupný. Dokonce je možné poobědvat v tamní restauraci – bývalé jídelně StB.

Databáze Vás tímto seznámí s autentickými budovami a místy, na nichž působila před rokem 1989 Státní bezpečnost a některé jiné složky represívního aparátu totalitního režimu. Zároveň přináší i širší a přehledný souhrn informací o různých složkách StB, jejich struktuře a funkcích a dodává těmto údajům nový význam a atraktivitu zasazením do rámce města změněného během uplynulých více než dvaceti let. Svým zaměřením je tento průvodce zatím unikátní. Stano-vit místa působení StB je totiž poměrně obtížné, protože jed-ním z atributú StB bylo přísné utajení. To se důsledně týkalo i objektů, v nichž StB působila. Kromě budov úřadů a věznic užívala StB ke schůzkám s agenty i byty a další prostory. Protože se jedná rovněž o místa spojená s činností StB, je toto téma přiblíženo informativním textem a přílohou s výběrem adres těchto bytů. Od nedávné doby má veřejnost možnost seznamovat se s fotografiemi, které StB tajně pořizovala při sledování osob, některé z nich jsou i zde. Hlavní část Databáze tvoří hesla věnovaná jednotlivým budovám, která obsahují identifikační údaje a reflektují historický, stavební a uživatelský vývoj místa včetně snímků zachycujících současný stav těchto domů. Fotografování v době působení StB bylo prakticky vyloučené, takže existuje jen velmi málo autentických fotografií.

Státní bezpečnost (zkratka StB, hovorově estébáci, slovensky Štátna bezpečnosť, ŠtB) byla československá politická policie, která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou KSČ, díky obsazení Ministerstva vnitra ministrem Václavem Noskem, a sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků komunistického režimu. Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti (SNB). Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990 a některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV.
Práva a povinnosti StB stanovil zákon č. 149/1947 Sb., který zároveň předpokládal její budoucí sloučení s kriminálními složkami. K prosinci 1947 k ní byly přičleněny zpravodajské složky a novelizovaný zákon o národní bezpečnosti 286/1948 Sb. ještě rozšířil její pravomoci. V tomto údobí již bylo jejím úkolem identifikovat, vyšetřovat a zpracovávat (případně i likvidovat) oponenty KSČ a komunistického režimu.

Hlavním sídlem StB byla budova v pražské Bartolomějské ulici (slangově tzv. kachlíkárna; dnes objekt využívá Policie ČR), jako snad nejbrutálnější vyšetřovna nechvalně proslul tzv. hradčanský Domeček. StB užívala mnohé objekty také konspiračně, tak např. část břevnovského kláštera (malý nebo také Sartoriův konvent) využívala pod názvem „Montážní ústav“.

StB představovala od počátku komunistický útvar, který již v letech 1945-1948 prováděl protizákonné operace ve prospěch KSČ, jako bylo sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ.
Známy jsou takovéto dehonestační akce okolo Sergeje Ingra, Vladimíra Krajiny, Prokopa Drtiny a Petra Zenkla (neúspěšné) a představitelů Demokratické strany (Ján Kempný, Miloš Bugár), které uspěly a oba poslanci, kteří se nechali vydat trestnímu stíhání, aby se před soudem očistili, byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení.
Již v této době používala StB nezákonné metody jako bylo mučení, vynucování přiznání a aplikování drog. Po únoru 1948 tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými školiteli a pozorovateli. Byly hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce považovány přímo za žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka, Karel Lukas či kněz Josef Toufar. StB též s nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda). Značný vliv měli v 50. letech uvnitř StB poradci z řad NKVD.
StB také odpovídala za zřizování pracovních a koncentračních táborů, vedla je a sledovala (či přímo řídila) zacházení s politickými vězni. Její příslušníci se v těchto pozicích dopouštěli mimořádně krutých vražd, zejména v padesátých letech.
Agenti StB v 50. letech podnikali ilegální akce i v zahraničí, známý je například únos posledního předúnorového předsedy ČSSD Bohumila Laušmana, který emigroval, z Rakouska zpět do Československa (1953).
Podle řady autorů, odborníků i vyšetřovatelů zločinů StB (např. Pillerova komise, Antonín Kratochvil, Karel Kaplan) byli vyšetřovatelé StB (zejména v období největšího teroru) v drtivé většině lidé bez zkušeností a schopností, kteří neuznávali a nebo neznali zákony a jedinou autoritou pro ně byla strana a její přání. Nedostatky důkazů i vlastních schopností nahrazovali krutými metodami výslechů. Někteří autoři srovnávají StB s gestapem (např. Antonín Kratochvíl, Vladimír Škutina, Artur London), někteří pak podotýkají, že gestapu šlo více o „skutečné viníky“. Podobně hovořil i bývalý příslušník StB z 50. let Miloš Kocman. Podle bývalého disidenta Petra Placáka se příslušníky StB nestávali lidé z ideologických důvodů, ale proto, že toužili po moci nebo kariéře. Pokud vstoupili do KSČ, udělali to kvůli kariérnímu postupu či získání dalších výhod.
Bývalí příslušníci StB, pokud sloužili u policie i po roce 1990, navíc ke svým normálním důchodům pobírají i pravidelné měsíční renty, jejichž výše začíná na deseti tisících korunách, ovšem výjimkou nejsou ani mnohem vyšší částky.

Seznamy příslušníků a spolupracovníků StB
Po listopadu 1989 se na veřejnosti objevily první, neúplné, seznamy příslušníků a spolupracovníků StB, tzv. „Cibulkovy seznamy“. Reakce některých z těch, kteří byli v seznamech uvedeni, vyšly v knize Osočení (Toronto 1993, Brno 2000), kde někteří tvrdí, že se do Cibulkových seznamů dostali neprávem, jiní vysvětlují okolnosti vzniku spolupráce.
O více než desetiletí později, v březnu 2003, zveřejnilo Ministerstvo vnitra další, také neúplné seznamy. Ty jsou (zejména pokud jde o spolupracovníky) předmětem soudních sporů, které mají dosáhnout vymazání záznamů těch, kteří se cítí být zaneseni neoprávněně. Hlavní problém těchto seznamů je, že až na nepatrné výjimky se zakládají pouze na archivních svazcích – tj. obsahují pouze jména příslušníků a spolupracovníků, kteří ukončili spolupráci nebo pracovní poměr před rokem 1989 a jejichž svazky byly tudíž v době mocenských změn uloženy v archivu a nemohly být proto zavčas zničeny.
V únoru 2007 informoval ministr vnitra Ivan Langer o projektu Otevřená minulost, jehož cílem má být „co nejúplnější otevření a přiblížení archivních fondů všem občanům České republiky“
„Realizuji projekt Otevřená minulost, v jehož rámci chci maximálně zpřístupnit archivy bývalé StB. Zřídil jsem Archiv bezpečnostních složek a noví lidé, kteří tam přišli, jsou pro mě nadějí, že se to podaří. Prvním krokem bylo propuštění 8 bývalých pracovníků StB, kteří tam do té doby pracovali.“ (Ivan Langer)
„K úplnému odtajnění by mohlo dojít do deseti let.“ (Pavel Žáček)
Svědectví o přístupu k podezřelému ve vyšetřovací vazbě: „… manželka se má připravit na vystěhování, neboť Miroslav Sýkora „dostane provaz“.
Struktura Státní bezpečnosti se v průběhu její existence mnohokrát měnila.
Po reorganizaci ze dne 1. července 1974 měla následující strukturu:
I. správa FMV (SNB) – Hlavní správa rozvědky
II. správa FMV (SNB) – Hlavní správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli (ochrana proti zahraničním špionům)
III. správa FMV (SNB) – Hlavní správa vojenské kontrarozvědky
IV. správa FMV (SNB) – Správa sledování
V. správa FMV (SNB) – Správa ochrany stranických a ústavních činitelů
VI. správa FMV (SNB) – Správa (výkonné) zpravodajské techniky
X. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (disidenti, chartisté, kněží, mládež apod.)
XI. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky
XII. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky v Bratislavě
XIII. správa FMV (SNB) – Oborové výpočetní a informační středisko Státní bezpečnosti
XIV. FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti
Správa vyšetřování Státní bezpečnosti
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce
Správa pasů a víz
Statisticko evidenční odbor
IV. odbor FMV (SNB) – Odbor zahraničního tisku
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce byl zrušen v roce 1979, XIII. správa v roce 1982. Statisticko evidenční odbor byl od roku 1981 přiřazen pod XIII. správu. V roce 1985 byla zrušena XIV. správa a její úkoly byly rozděleny mezi II. a XI. správu a Odbor zvláštního určení (tzv. „červené barety“ proslulé brutalitou během demonstrace 17. listopadu 1989). K poslední reorganizaci došlo k 1. srpnu 1988. II., X. a XI. správa byly sloučeny do jednoho útvaru s názvem II. správa SNB – Hlavní správa kontrarozvědky SNB pod vedením Karla Vykypěla.

Zdroj, odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/StB
http://www.cibulka.com/
https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/

  • Address Thákurova 550/1
    160 00 Praha 6 – část obce Dejvice
    Hlavní město Praha
    kraj Hlavní město Praha
    Česko

Post New Review

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Header Position
Submenu Style