Česká republika

StB, sídlo Pankrácká věznice, po válce, náměstí poprav, Soudní náměstí, šibenice Verified

"Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin.“ Josef Čapek

0 / 5
Compare Add to favorites

StB, sídlo Pankrácká věznice, po válce, náměstí poprav, Soudní náměstí, šibenice

Pankrácká věznice. Areál je velmi cennou architektonickou i historickou památkou. Projekt c. k. trest-nice pro muže zpracoval hlavní inženýr ministerstva spravedlnosti Franz Maurus. Stavba probíhala v letech 1885-1889 a trestnice (zařízení pro výkon soudem uloženého trestu) otevřela brány roku 1889. V roce 1926 se stala Věznicí zemského soudu trestního v Praze a od roku 1929 Věznicí krajského soudu trestního v Praze. Po roce 1948 měla kapacitu až 3 000 vězňů. Šlo o stavbu na svou dobu moderní, včetně ústředního vytápění a plynového osvětlení, clo roku 1926, zásobované z vlastní plynárny. Vězňům sloužily koupelny, knihovna, učebny, přednáškový sál, tělocvična, dílny, šest vycházkových dvorů, římskokatolický kostel, evangelická kaple a židovská modlitebna. Ve věznici se nacházela i nemocnice, jejíž některá specializovaná oddělení měla spádovou působnost pro všechna vězeňská zařízení ČSR. V letech 1939-1945 věznice sloužila nacistické okupační správě. Okupanti sem umístili protektorátní krajskou věznici (pro kriminální vězně), německou policejní věznici gestapa „Polizeigefángnis der Geheime Staatspolizei“ a vyšetřovací věznici německého soudu „Untersuchw-igshaftanstalt“. V přízemí křídla A se od dubna 1943 nacházely cely smrti. Výnosem říšského ministra spravedlnosti ze dne 15. dubna 1943 byla v tomtéž křídle vybudována tzv. sekyrárna se zasedací místností, popravčí místností a rakvárnou. Do 26. dubna 1945 zde pod gilotinou zemřelo celkem 1 075 lidí, z toho 155 žen. Po válce se obnovila činnost Věznice krajského soudu trestního v Praze XIV. Dne 27. června tu zemřel bývalý protektorátní prezident JUDr. Emil Hácha. Byla tu vykonána řada retribučních poprav. Na nedalekém Soudním náměstí před budovou Nejvyššího soudu veřejně popravili protektorátního primátora Prahy dr. Josefa Pfitznera. Od roku 1948 tu byla vazba Státního soudu pro tzv. trestné činy proti republice. V roce 1949 zde vzniklo vazební oddělení Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Praze. Popravy po únoru 1948 se vykonávaly na dvou šibenicích postavených pod širým nebem na dvoře nemocničního bloku věznice. Mezi jmény zde popravených najdeme např. dr. Miladu Horákovou, kurýra zahraničního odboje Štěpána Gavendu Či generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského a dalších deset prominentních komunistů. Na popravišti pankrácké věznice ukončilo život 150 z celkem 450 osob popravených v Československu od roku 1948 z politických důvodů. Roku 1954 se stala Pankrác jediným místem poprav v českých zemích, ale od té doby se popravy vykonávaly v podzemí věznice. Od října 1952 se věznice nazývala Útvar nápravných zařízení Praha XIV. Ministerstva národní bezpečnosti. Od roku 1954 zněl název zařízení Věznice č. 2 Praha, roku 1961 pak Útvar nápravných zařízení č. 2 Praha a konečně od roku 1965 Nápravně výchovný ústav č. 2 Praha. Věznice sloužila od roku 1953 do roku 1979 i jako Ústřední eskortní středisko, tedy centrální bod přesunů vězňů či jako jeden z technických ústavů MV, v němž se využívaly odborné znalosti vězňů ke konstrukčním pracím. Organizačně pod věznici spadaly v padesátých i šedesátých letech i desítky detašovaných pracovních oddílů ve středních Čechách. Za všechny jmenujme Důl generál Svoboda Kamenné Žehrovice, SONP Kladno-Dubí, cementárny a železárny v Králově Dvoře, do roku 1953 existující smutně proslulý tábor ve vápencovém dole Mořina (zvaný „Český Mauthausen“), Keramické závody, n. p. RAKO Rakovník nebo Důl Fierlinger ve Vinařicích u Kladna. Areál sloužil nejen jako vězeňské zařízení, ale také jako ubytovna příslušníků nápravných zařízení a učebny. V přilehlé budově sídlila i Správa Sboru nápravné výchovy, které od roku 1965 podléhala všechna vězeňská zařízení v ČSSR. Vazební věznice Praha Pankrác je v provozu do dnešní doby a stále slouží svému původnímu účelu, nyní pro výkon vazby s oddělením výkonu trestu pro muže v režimu s dohledem, dozorem a ostrahou. Sekyrárna byla přebudována v roce 1985 jako památník protifašistického odboje. V roce 1993 zde zřídil Kabinet dokumentace a historie vězeňství Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR i související historickou expozici, věnovanou vývoji vězeňství na našem území od středověku až po moderní dobu. Unikátní prostor se bohužel nachází uvnitř areálu věznice, takže je přístupný jen zcela výjimečně. O výročí popravy dr. Milady Horákové 27. června (Den památky politických vězňů) se koná každoročně v místě popravy na dvoře nemocničního bloku pietní akt. Objekt sám je kromě ojedinělých zmíněných výjimek veřejnosti jinak nepřístupný.

Databáze Vás tímto seznámí s autentickými budovami a místy, na nichž působila před rokem 1989 Státní bezpečnost a některé jiné složky represívního aparátu totalitního režimu. Zároveň přináší i širší a přehledný souhrn informací o různých složkách StB, jejich struktuře a funkcích a dodává těmto údajům nový význam a atraktivitu zasazením do rámce města změněného během uplynulých více než dvaceti let. Svým zaměřením je tento průvodce zatím unikátní. Stano-vit místa působení StB je totiž poměrně obtížné, protože jed-ním z atributú StB bylo přísné utajení. To se důsledně týkalo i objektů, v nichž StB působila. Kromě budov úřadů a věznic užívala StB ke schůzkám s agenty i byty a další prostory. Protože se jedná rovněž o místa spojená s činností StB, je toto téma přiblíženo informativním textem a přílohou s výběrem adres těchto bytů. Od nedávné doby má veřejnost možnost seznamovat se s fotografiemi, které StB tajně pořizovala při sledování osob, některé z nich jsou i zde. Hlavní část Databáze tvoří hesla věnovaná jednotlivým budovám, která obsahují identifikační údaje a reflektují historický, stavební a uživatelský vývoj místa včetně snímků zachycujících současný stav těchto domů. Fotografování v době působení StB bylo prakticky vyloučené, takže existuje jen velmi málo autentických fotografií.

Státní bezpečnost (zkratka StB, hovorově estébáci, slovensky Štátna bezpečnosť, ŠtB) byla československá politická policie, která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou KSČ, díky obsazení Ministerstva vnitra ministrem Václavem Noskem, a sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků komunistického režimu. Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti (SNB). Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990 a některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV.
Práva a povinnosti StB stanovil zákon č. 149/1947 Sb., který zároveň předpokládal její budoucí sloučení s kriminálními složkami. K prosinci 1947 k ní byly přičleněny zpravodajské složky a novelizovaný zákon o národní bezpečnosti 286/1948 Sb. ještě rozšířil její pravomoci. V tomto údobí již bylo jejím úkolem identifikovat, vyšetřovat a zpracovávat (případně i likvidovat) oponenty KSČ a komunistického režimu.

Hlavním sídlem StB byla budova v pražské Bartolomějské ulici (slangově tzv. kachlíkárna; dnes objekt využívá Policie ČR), jako snad nejbrutálnější vyšetřovna nechvalně proslul tzv. hradčanský Domeček. StB užívala mnohé objekty také konspiračně, tak např. část břevnovského kláštera (malý nebo také Sartoriův konvent) využívala pod názvem „Montážní ústav“.

StB představovala od počátku komunistický útvar, který již v letech 1945-1948 prováděl protizákonné operace ve prospěch KSČ, jako bylo sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ.
Známy jsou takovéto dehonestační akce okolo Sergeje Ingra, Vladimíra Krajiny, Prokopa Drtiny a Petra Zenkla (neúspěšné) a představitelů Demokratické strany (Ján Kempný, Miloš Bugár), které uspěly a oba poslanci, kteří se nechali vydat trestnímu stíhání, aby se před soudem očistili, byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení.
Již v této době používala StB nezákonné metody jako bylo mučení, vynucování přiznání a aplikování drog. Po únoru 1948 tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými školiteli a pozorovateli. Byly hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce považovány přímo za žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka, Karel Lukas či kněz Josef Toufar. StB též s nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda). Značný vliv měli v 50. letech uvnitř StB poradci z řad NKVD.
StB také odpovídala za zřizování pracovních a koncentračních táborů, vedla je a sledovala (či přímo řídila) zacházení s politickými vězni. Její příslušníci se v těchto pozicích dopouštěli mimořádně krutých vražd, zejména v padesátých letech.
Agenti StB v 50. letech podnikali ilegální akce i v zahraničí, známý je například únos posledního předúnorového předsedy ČSSD Bohumila Laušmana, který emigroval, z Rakouska zpět do Československa (1953).
Podle řady autorů, odborníků i vyšetřovatelů zločinů StB (např. Pillerova komise, Antonín Kratochvil, Karel Kaplan) byli vyšetřovatelé StB (zejména v období největšího teroru) v drtivé většině lidé bez zkušeností a schopností, kteří neuznávali a nebo neznali zákony a jedinou autoritou pro ně byla strana a její přání. Nedostatky důkazů i vlastních schopností nahrazovali krutými metodami výslechů. Někteří autoři srovnávají StB s gestapem (např. Antonín Kratochvíl, Vladimír Škutina, Artur London), někteří pak podotýkají, že gestapu šlo více o „skutečné viníky“. Podobně hovořil i bývalý příslušník StB z 50. let Miloš Kocman. Podle bývalého disidenta Petra Placáka se příslušníky StB nestávali lidé z ideologických důvodů, ale proto, že toužili po moci nebo kariéře. Pokud vstoupili do KSČ, udělali to kvůli kariérnímu postupu či získání dalších výhod.
Bývalí příslušníci StB, pokud sloužili u policie i po roce 1990, navíc ke svým normálním důchodům pobírají i pravidelné měsíční renty, jejichž výše začíná na deseti tisících korunách, ovšem výjimkou nejsou ani mnohem vyšší částky.

Seznamy příslušníků a spolupracovníků StB
Po listopadu 1989 se na veřejnosti objevily první, neúplné, seznamy příslušníků a spolupracovníků StB, tzv. „Cibulkovy seznamy“. Reakce některých z těch, kteří byli v seznamech uvedeni, vyšly v knize Osočení (Toronto 1993, Brno 2000), kde někteří tvrdí, že se do Cibulkových seznamů dostali neprávem, jiní vysvětlují okolnosti vzniku spolupráce.
O více než desetiletí později, v březnu 2003, zveřejnilo Ministerstvo vnitra další, také neúplné seznamy. Ty jsou (zejména pokud jde o spolupracovníky) předmětem soudních sporů, které mají dosáhnout vymazání záznamů těch, kteří se cítí být zaneseni neoprávněně. Hlavní problém těchto seznamů je, že až na nepatrné výjimky se zakládají pouze na archivních svazcích – tj. obsahují pouze jména příslušníků a spolupracovníků, kteří ukončili spolupráci nebo pracovní poměr před rokem 1989 a jejichž svazky byly tudíž v době mocenských změn uloženy v archivu a nemohly být proto zavčas zničeny.
V únoru 2007 informoval ministr vnitra Ivan Langer o projektu Otevřená minulost, jehož cílem má být „co nejúplnější otevření a přiblížení archivních fondů všem občanům České republiky“
„Realizuji projekt Otevřená minulost, v jehož rámci chci maximálně zpřístupnit archivy bývalé StB. Zřídil jsem Archiv bezpečnostních složek a noví lidé, kteří tam přišli, jsou pro mě nadějí, že se to podaří. Prvním krokem bylo propuštění 8 bývalých pracovníků StB, kteří tam do té doby pracovali.“ (Ivan Langer)
„K úplnému odtajnění by mohlo dojít do deseti let.“ (Pavel Žáček)
Svědectví o přístupu k podezřelému ve vyšetřovací vazbě: „… manželka se má připravit na vystěhování, neboť Miroslav Sýkora „dostane provaz“.
Struktura Státní bezpečnosti se v průběhu její existence mnohokrát měnila.
Po reorganizaci ze dne 1. července 1974 měla následující strukturu:
I. správa FMV (SNB) – Hlavní správa rozvědky
II. správa FMV (SNB) – Hlavní správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli (ochrana proti zahraničním špionům)
III. správa FMV (SNB) – Hlavní správa vojenské kontrarozvědky
IV. správa FMV (SNB) – Správa sledování
V. správa FMV (SNB) – Správa ochrany stranických a ústavních činitelů
VI. správa FMV (SNB) – Správa (výkonné) zpravodajské techniky
X. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (disidenti, chartisté, kněží, mládež apod.)
XI. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky
XII. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky v Bratislavě
XIII. správa FMV (SNB) – Oborové výpočetní a informační středisko Státní bezpečnosti
XIV. FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti
Správa vyšetřování Státní bezpečnosti
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce
Správa pasů a víz
Statisticko evidenční odbor
IV. odbor FMV (SNB) – Odbor zahraničního tisku
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce byl zrušen v roce 1979, XIII. správa v roce 1982. Statisticko evidenční odbor byl od roku 1981 přiřazen pod XIII. správu. V roce 1985 byla zrušena XIV. správa a její úkoly byly rozděleny mezi II. a XI. správu a Odbor zvláštního určení (tzv. „červené barety“ proslulé brutalitou během demonstrace 17. listopadu 1989). K poslední reorganizaci došlo k 1. srpnu 1988. II., X. a XI. správa byly sloučeny do jednoho útvaru s názvem II. správa SNB – Hlavní správa kontrarozvědky SNB pod vedením Karla Vykypěla.

Zdroj, odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/StB
http://www.cibulka.com/
https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/

  • Address Pankrácká věznice
    Soudní 988/1
    140 00 Praha 4 – část obce Nusle
    Hlavní město Praha
    kraj Hlavní město Praha
    Česko

Post New Review

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Header Position
Submenu Style