Česká republika

StB, sídlo Staré náměstí 3/6, za války, internační tábor pro válečné zajatce Verified

"Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin.“ Josef Čapek

0 / 5
Compare Add to favorites

StB, sídlo Staré náměstí 3/6, za války, internační tábor pro válečné zajatce

Od roku 1935 až do 1. listopadu 1949 v místě existovala Zemská donucovací pracovna v Ruzyni. Těžiště činnosti ústavu představovala práce káranců na zdejším rozsáhlém statku. Po druhé světové válce sloužil objekt jako internační tábor pro válečné zajatce. Již v letech 1948-1949 v části stávajících prostor vznikla zvláštní věznice Oblastní úřadovny StB v Praze s utajeným režimem. Zemřel zde za neobjasněných okolností například odborový rada ministerstva spravedlnosti dr. Zdeněk Marjanko. V listopadu 1949 Státní bezpečnost areál upravila na Věznici velitelství StB v Ruzyni. Její krycí jméno znělo Útvar SNB Dub. V roce 1950 měla věznice kapacitu 410 vězňů. Právě roku 1950 vybudovalo Ministerstvo národní bezpečnosti šestipodlažní tzv. hlavní budovu, a vznikl tak uzavřený vězeňský blok. Administrativní prostory v hlavní budově užívaly vyšetřovací útvary Velitelství Státní bezpečností, sektor VI. A (vyšetřování „zrádců ve straně“, náčelník pplk. Bohumil Doubek) a sektor VI. B (vyšetřování ostatních závažných případů, náčelník štábní kapitán Milan Moučka). Jejich výslechové místnosti se nacházely ve čtvrtém poschodí a vězeňské cely ve druhém poschodí „staré budovy“. Věznice v Praze-Ruzyni se stala jednou z nejznámějších v zemi. Od roku 1949 tudy prošly vazbou, výslechy a případně i dalším vězněním za velmi tvrdých podmínek v podstatě všechny významnější osobnosti protikomunistické rezistence nebo údajných zrádců KSČ. Zde například vznikl scénář monstrprocesu s Rudolfem Slánským a spol. a jeho účastníci se tu učili výpovědi před soudem. Někteří vězni tu zůstávali i po odsouzení. Kromě mnoha jiných tu byl například bývalý ministr vnitra Rudolf Barák nebo z Rakouska unesený sociálnědemokratický politik Bohumil Laušman, který zde roku 1963 i zemřel. Po reorganizaci v říjnu 1953 se stala věznice sídlem a hlavním pracovištěm Správy vyšetřování MV. Objekt v Praze-Ruzyni nesl od roku 1954 označení Věz-nice č. 1 Praha, od roku 1961 Útvar nápravných zařízení č. 1 Praha, po roce 1965 Nápravně výchovný ústav č. 1 Praha. Ve věznici se nacházely také kanceláře vyšetřovacího odboru Hlavní správy vojenské kontrarozvědky, která byla od roku 1951 součástí Státní bezpečnosti. Jako další uživatel je v šedesátých letech známa i VI. správa SNB (Správa operativní techniky), která zde měla výzkumný ústav a dílenské provozy pro výrobu odposlechových zařízení. Od počátku sedmdesátých let až do roku 1989 cely a vyšetřovací místnosti ruzyňské věznice využívaly Správa vyšetřování Státní bezpečnosti (17 výslechových kanceláří o rozloze 235 m2), Odbor vyšetřování StB Krajské správy SNB Praha a Od-bor vyšetřování ve vojenské kontrarozvědce (16 kanceláří o rozloze 229 m2 a 34 cel ve třetím patře na takzvané „krátké straně“ a dalších devět cel na „nemocničním“ oddělení). Hlavní správa vyšetřování StB ČSSR (včetně Správy vyšetřování StB pro Českou socialistickou republiku a Správy vyšetřování StB pro Slovenskou socialistickou republiku) byla útvarem Státní bezpečnosti, vyšetřujícím „protistátní“ a „po-litické“ trestné činy. V letech 1969-1971 se členil na Správu vyšetřování StB MV ČSR a Správu vyšetřování StB MV SSR. V rámci opětované centralizace politické policie byla zřízena k 1. únoru 1971 jako celorepublikový útvar Správa vyšetřování Státní bezpečnosti FMV. Odbor vyšetřování StB ve vojenské kontrarozvědce se stal centrálním útvarem Státní bezpečnosti pro vyšetřování tzv. trestných činů proti republice v armádě. Měl zvláštní postavení. Organizačně patřil k Hlavní správě vojenské kontrarozvědky, ale v otázkách vlastní vyšetřovací činnosti jej řídil náčelník Správy vyšetřování Státní bezpečnosti. Vojenská kontrarozvědka (v letech 1953-1963 VI. správa MV, pak III. správa) kontrolovala všechny druhy vojsk, včetně Vojsk ministerstva vnitra, centrály Ministerstva národní obrany a generálního štábu. Preventivně skryté dohlížela i na centrálu vojenské rozvědky. Vojenská policie v československé armádě tehdy neexistovala. Život v ruzyňské věznici zaznamenala řada vězeňských memoárů. Z nejznáméjších jmenujme Doznání Artura Londona. O věznici píše historik Karel Bartošek v knize rozhovorů Český vězeň. Velmi expresivně zobrazila vězeňský život v době normalizace televizní inscenace Přítelkyně z domu smutku, natočená podle stejnojmenné knihy Evy Kantůrkové. Počátkem sedmdesátých let v hlavní budově věznice sídlila i vědeckotechnická rozvědka, součást I. správy FMV. Objekt ruzyňské věznice je dodnes využíván Vězeňskou službou ČR jako vazební věznice. S výjimkou návštěv vězňů je veřejnosti zcela nepřístupný.

Databáze Vás tímto seznámí s autentickými budovami a místy, na nichž působila před rokem 1989 Státní bezpečnost a některé jiné složky represívního aparátu totalitního režimu. Zároveň přináší i širší a přehledný souhrn informací o různých složkách StB, jejich struktuře a funkcích a dodává těmto údajům nový význam a atraktivitu zasazením do rámce města změněného během uplynulých více než dvaceti let. Svým zaměřením je tento průvodce zatím unikátní. Stano-vit místa působení StB je totiž poměrně obtížné, protože jed-ním z atributú StB bylo přísné utajení. To se důsledně týkalo i objektů, v nichž StB působila. Kromě budov úřadů a věznic užívala StB ke schůzkám s agenty i byty a další prostory. Protože se jedná rovněž o místa spojená s činností StB, je toto téma přiblíženo informativním textem a přílohou s výběrem adres těchto bytů. Od nedávné doby má veřejnost možnost seznamovat se s fotografiemi, které StB tajně pořizovala při sledování osob, některé z nich jsou i zde. Hlavní část Databáze tvoří hesla věnovaná jednotlivým budovám, která obsahují identifikační údaje a reflektují historický, stavební a uživatelský vývoj místa včetně snímků zachycujících současný stav těchto domů. Fotografování v době působení StB bylo prakticky vyloučené, takže existuje jen velmi málo autentických fotografií.

Státní bezpečnost (zkratka StB, hovorově estébáci, slovensky Štátna bezpečnosť, ŠtB) byla československá politická policie, která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou KSČ, díky obsazení Ministerstva vnitra ministrem Václavem Noskem, a sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků komunistického režimu. Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti (SNB). Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990 a některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV.
Práva a povinnosti StB stanovil zákon č. 149/1947 Sb., který zároveň předpokládal její budoucí sloučení s kriminálními složkami. K prosinci 1947 k ní byly přičleněny zpravodajské složky a novelizovaný zákon o národní bezpečnosti 286/1948 Sb. ještě rozšířil její pravomoci. V tomto údobí již bylo jejím úkolem identifikovat, vyšetřovat a zpracovávat (případně i likvidovat) oponenty KSČ a komunistického režimu.

Hlavním sídlem StB byla budova v pražské Bartolomějské ulici (slangově tzv. kachlíkárna; dnes objekt využívá Policie ČR), jako snad nejbrutálnější vyšetřovna nechvalně proslul tzv. hradčanský Domeček. StB užívala mnohé objekty také konspiračně, tak např. část břevnovského kláštera (malý nebo také Sartoriův konvent) využívala pod názvem „Montážní ústav“.

StB představovala od počátku komunistický útvar, který již v letech 1945-1948 prováděl protizákonné operace ve prospěch KSČ, jako bylo sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ.
Známy jsou takovéto dehonestační akce okolo Sergeje Ingra, Vladimíra Krajiny, Prokopa Drtiny a Petra Zenkla (neúspěšné) a představitelů Demokratické strany (Ján Kempný, Miloš Bugár), které uspěly a oba poslanci, kteří se nechali vydat trestnímu stíhání, aby se před soudem očistili, byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení.
Již v této době používala StB nezákonné metody jako bylo mučení, vynucování přiznání a aplikování drog. Po únoru 1948 tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými školiteli a pozorovateli. Byly hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce považovány přímo za žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka, Karel Lukas či kněz Josef Toufar. StB též s nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda). Značný vliv měli v 50. letech uvnitř StB poradci z řad NKVD.
StB také odpovídala za zřizování pracovních a koncentračních táborů, vedla je a sledovala (či přímo řídila) zacházení s politickými vězni. Její příslušníci se v těchto pozicích dopouštěli mimořádně krutých vražd, zejména v padesátých letech.
Agenti StB v 50. letech podnikali ilegální akce i v zahraničí, známý je například únos posledního předúnorového předsedy ČSSD Bohumila Laušmana, který emigroval, z Rakouska zpět do Československa (1953).
Podle řady autorů, odborníků i vyšetřovatelů zločinů StB (např. Pillerova komise, Antonín Kratochvil, Karel Kaplan) byli vyšetřovatelé StB (zejména v období největšího teroru) v drtivé většině lidé bez zkušeností a schopností, kteří neuznávali a nebo neznali zákony a jedinou autoritou pro ně byla strana a její přání. Nedostatky důkazů i vlastních schopností nahrazovali krutými metodami výslechů. Někteří autoři srovnávají StB s gestapem (např. Antonín Kratochvíl, Vladimír Škutina, Artur London), někteří pak podotýkají, že gestapu šlo více o „skutečné viníky“. Podobně hovořil i bývalý příslušník StB z 50. let Miloš Kocman. Podle bývalého disidenta Petra Placáka se příslušníky StB nestávali lidé z ideologických důvodů, ale proto, že toužili po moci nebo kariéře. Pokud vstoupili do KSČ, udělali to kvůli kariérnímu postupu či získání dalších výhod.
Bývalí příslušníci StB, pokud sloužili u policie i po roce 1990, navíc ke svým normálním důchodům pobírají i pravidelné měsíční renty, jejichž výše začíná na deseti tisících korunách, ovšem výjimkou nejsou ani mnohem vyšší částky.

Seznamy příslušníků a spolupracovníků StB
Po listopadu 1989 se na veřejnosti objevily první, neúplné, seznamy příslušníků a spolupracovníků StB, tzv. „Cibulkovy seznamy“. Reakce některých z těch, kteří byli v seznamech uvedeni, vyšly v knize Osočení (Toronto 1993, Brno 2000), kde někteří tvrdí, že se do Cibulkových seznamů dostali neprávem, jiní vysvětlují okolnosti vzniku spolupráce.
O více než desetiletí později, v březnu 2003, zveřejnilo Ministerstvo vnitra další, také neúplné seznamy. Ty jsou (zejména pokud jde o spolupracovníky) předmětem soudních sporů, které mají dosáhnout vymazání záznamů těch, kteří se cítí být zaneseni neoprávněně. Hlavní problém těchto seznamů je, že až na nepatrné výjimky se zakládají pouze na archivních svazcích – tj. obsahují pouze jména příslušníků a spolupracovníků, kteří ukončili spolupráci nebo pracovní poměr před rokem 1989 a jejichž svazky byly tudíž v době mocenských změn uloženy v archivu a nemohly být proto zavčas zničeny.
V únoru 2007 informoval ministr vnitra Ivan Langer o projektu Otevřená minulost, jehož cílem má být „co nejúplnější otevření a přiblížení archivních fondů všem občanům České republiky“
„Realizuji projekt Otevřená minulost, v jehož rámci chci maximálně zpřístupnit archivy bývalé StB. Zřídil jsem Archiv bezpečnostních složek a noví lidé, kteří tam přišli, jsou pro mě nadějí, že se to podaří. Prvním krokem bylo propuštění 8 bývalých pracovníků StB, kteří tam do té doby pracovali.“ (Ivan Langer)
„K úplnému odtajnění by mohlo dojít do deseti let.“ (Pavel Žáček)
Svědectví o přístupu k podezřelému ve vyšetřovací vazbě: „… manželka se má připravit na vystěhování, neboť Miroslav Sýkora „dostane provaz“.
Struktura Státní bezpečnosti se v průběhu její existence mnohokrát měnila.
Po reorganizaci ze dne 1. července 1974 měla následující strukturu:
I. správa FMV (SNB) – Hlavní správa rozvědky
II. správa FMV (SNB) – Hlavní správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli (ochrana proti zahraničním špionům)
III. správa FMV (SNB) – Hlavní správa vojenské kontrarozvědky
IV. správa FMV (SNB) – Správa sledování
V. správa FMV (SNB) – Správa ochrany stranických a ústavních činitelů
VI. správa FMV (SNB) – Správa (výkonné) zpravodajské techniky
X. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (disidenti, chartisté, kněží, mládež apod.)
XI. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky
XII. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky v Bratislavě
XIII. správa FMV (SNB) – Oborové výpočetní a informační středisko Státní bezpečnosti
XIV. FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti
Správa vyšetřování Státní bezpečnosti
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce
Správa pasů a víz
Statisticko evidenční odbor
IV. odbor FMV (SNB) – Odbor zahraničního tisku
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce byl zrušen v roce 1979, XIII. správa v roce 1982. Statisticko evidenční odbor byl od roku 1981 přiřazen pod XIII. správu. V roce 1985 byla zrušena XIV. správa a její úkoly byly rozděleny mezi II. a XI. správu a Odbor zvláštního určení (tzv. „červené barety“ proslulé brutalitou během demonstrace 17. listopadu 1989). K poslední reorganizaci došlo k 1. srpnu 1988. II., X. a XI. správa byly sloučeny do jednoho útvaru s názvem II. správa SNB – Hlavní správa kontrarozvědky SNB pod vedením Karla Vykypěla.

Zdroj, odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/StB
http://www.cibulka.com/
https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/

  • Address Staré náměstí 3/6
    ulice Staré náměstí 3/12
    161 00 Praha 6 – část obce Ruzyně
    Hlavní město Praha
    kraj Hlavní město Praha
    Česko

Post New Review

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Header Position
Submenu Style