Česká republika

Tajné schůzky StB, krycí název místa: Nezval, Hotel Solidarita, Hotel Fortuna City Verified

"Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin.“ Josef Čapek

0 / 5
Compare Add to favorites

Tajné schůzky StB, krycí název místa: Nezval, Hotel Solidarita, Hotel Fortuna City

Název hotelu StB: Solidarita
Krycí název: Nezval

Krycích název hotelu – restauračního zařízení (platilo pro Státní bezpečnost od 1. ledna 1985)

Státní bezpečnost řídila na území státu síť tajných spolupracovníků. Ke schůzkám, na kterých je vyslýchala, školila a předávala pokyny, využívala nejraději utajených prostorů, označovaných jako propůjčené a konspirační byty. Nemusely to být jen skutečné byty, ale i celé chaty či vily, nebo naopak jednotlivé samostatné místnosti či nebytové prostory. Podstatným znakem těchto prostor musela být jejich nenápadnost. Proto je StB zřizovala zejména ve větších sídlech. Utajení prázdného >bytu“, do nějž občas docházely dvojice osamělých mužů, by bylo na vesnici nebo malém městě z pochopitelných důvodů nemožné. V roce 1954 StB zavedla používání tzv. propůjčených bytů. Propůjčený byt jeho majitel, nájemník nebo správce poskytoval („propůjčoval“) Státní bezpečnosti k tajným schůzkám se spolupracovníky. Ve směrnicích se hovoří o tom, že takový byt musel splňovat určité podmínky. Muselo v něm bydlet jen malé množství spolubydlících (!), měl být nenápadně přístupný, pokud možno s únikovými vjezdy, vchody a východy. Majitel takového propůjčeného bytu musel být spolehlivý, pro-věřený a „lidově demokratickému zřízení oddaný občan“. Za byt nebo místnost proplácela StB majiteli nájem. Držitel propůjčeného bytu se nesměl dozvědět, kdo do jeho bytu dochází, a většinou bydlel jinde. Byt zůstal tedy dočasně prázdný, nebo se jednalo o nebytový prostor. Před úřady ale majitelem či držitelem nájemního dekretu byl stále ten samý občan, což byl současně tajný spolupracovník StB vedený v kategorii „držitel propůjčeného bytu“. Kategorie konspiračních bytů se objevila ve směrnicích rovněž roku 1954. Před veřejností byl byt veden jako úřad nebo soukromý byt. Jeho držitelem byl většinou příslušník StB, který získal bytový dekret na falešný, tzv. krycí občanský průkaz. Konspirační byty u národních výborů vyhledával Státní bezpečnosti určený úředník z Odboru hospodářského zabezpečení Ekonomické a technické správy Federálního ministerstva vnitra. Pro tento účel udržoval kontakt s důvěryhodným úředníkem bytového odboru Národního výboru hlavního města Prahy a podobně informovaným zaměstnancem příslušného obvodního národního výboru. K získávání konspiračních bytů na území Prahy uzavřelo Federální ministerstvo vnitra (FMV) dohodu s primátorem hlavního města Prahy. Držitel konspiračního bytu se musel chovat nenápadně jako běžný nájemník. Musel platit včas nájem nebo i zdobit okna v době květnových oslav. Podle dobových zvyklostí měl uživatel bytu být k dosažení Obvodním podnikem bytového hospodářství (OPBH), měl docházet na domovní schůze, na brigády, k volbám nebo se vykazovat při sčítání obyvatel apod. Měl rozptylovat i různá podezření nebo zájem, když se za obecné a trvalé nouze o byty zdál okolí dům či byt ne-obydlený. V souvislosti se zaváděním počítačové techniky se koncern osmdesátých let stala téměř neřešitelným problémem dvojí identita uživatelů a dekretů na byt vy-stavovaných na falešné občanské průkazy. Počítače snadno odhalily duplicitní rodná čísla a příliš mnoho neprověřených pracovníků bytových podniků národních výborů nebo ohlašoven pobytu si mohlo všimnout podivných nesrovnalostí. Konec těchto potíží Státní bezpečnosti tak paradoxně přinesl až listopad 1989, V únoru 1990 byla totiž StB fakticky rozpuštěna. Na propůjčený a konspirační byt zakládala StB tzv. operativní svazek. Zapisovali se do něj nejen docházející tajní spolupracovníci, ale také všechny účty za provoz a údržbu nebo soupisy inventáře. Byt se také vyřazoval z používání po prozrazení v okolí, nebo když některý z návštěvníků či zasvěcených „zradil“ a emigroval na Západ. K 31. prosinci 1989 „obhospodařovala“ Správa StB Praha 52 konspiračních a 80 propůjčených bytů. Další desítky podobných „bytů“ v Praze provozovala i Hlavní správa kontrarozvědky s celorepublikovou působností. Praha tvořila vysokým počtem propůjčených a konspiračních bytů výjimku.

Databáze Vás tímto seznámí s autentickými budovami a místy, na nichž působila před rokem 1989 Státní bezpečnost a některé jiné složky represívního aparátu totalitního režimu. Zároveň přináší i širší a přehledný souhrn informací o různých složkách StB, jejich struktuře a funkcích a dodává těmto údajům nový význam a atraktivitu zasazením do rámce města změněného během uplynulých více než dvaceti let. Svým zaměřením je tento průvodce zatím unikátní. Stano-vit místa působení StB je totiž poměrně obtížné, protože jed-ním z atributú StB bylo přísné utajení. To se důsledně týkalo i objektů, v nichž StB působila. Kromě budov úřadů a věznic užívala StB ke schůzkám s agenty i byty a další prostory. Protože se jedná rovněž o místa spojená s činností StB, je toto téma přiblíženo informativním textem a přílohou s výběrem adres těchto bytů. Od nedávné doby má veřejnost možnost seznamovat se s fotografiemi, které StB tajně pořizovala při sledování osob, některé z nich jsou i zde. Hlavní část Databáze tvoří hesla věnovaná jednotlivým budovám, která obsahují identifikační údaje a reflektují historický, stavební a uživatelský vývoj místa včetně snímků zachycujících současný stav těchto domů. Fotografování v době působení StB bylo prakticky vyloučené, takže existuje jen velmi málo autentických fotografií.

Státní bezpečnost (zkratka StB, hovorově estébáci, slovensky Štátna bezpečnosť, ŠtB) byla československá politická policie, která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou KSČ, díky obsazení Ministerstva vnitra ministrem Václavem Noskem, a sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků komunistického režimu. Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti (SNB). Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990 a některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV.
Práva a povinnosti StB stanovil zákon č. 149/1947 Sb., který zároveň předpokládal její budoucí sloučení s kriminálními složkami. K prosinci 1947 k ní byly přičleněny zpravodajské složky a novelizovaný zákon o národní bezpečnosti 286/1948 Sb. ještě rozšířil její pravomoci. V tomto údobí již bylo jejím úkolem identifikovat, vyšetřovat a zpracovávat (případně i likvidovat) oponenty KSČ a komunistického režimu.

Hlavním sídlem StB byla budova v pražské Bartolomějské ulici (slangově tzv. kachlíkárna; dnes objekt využívá Policie ČR), jako snad nejbrutálnější vyšetřovna nechvalně proslul tzv. hradčanský Domeček. StB užívala mnohé objekty také konspiračně, tak např. část břevnovského kláštera (malý nebo také Sartoriův konvent) využívala pod názvem „Montážní ústav“.

StB představovala od počátku komunistický útvar, který již v letech 1945-1948 prováděl protizákonné operace ve prospěch KSČ, jako bylo sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ.
Známy jsou takovéto dehonestační akce okolo Sergeje Ingra, Vladimíra Krajiny, Prokopa Drtiny a Petra Zenkla (neúspěšné) a představitelů Demokratické strany (Ján Kempný, Miloš Bugár), které uspěly a oba poslanci, kteří se nechali vydat trestnímu stíhání, aby se před soudem očistili, byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení.
Již v této době používala StB nezákonné metody jako bylo mučení, vynucování přiznání a aplikování drog. Po únoru 1948 tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými školiteli a pozorovateli. Byly hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce považovány přímo za žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka, Karel Lukas či kněz Josef Toufar. StB též s nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda). Značný vliv měli v 50. letech uvnitř StB poradci z řad NKVD.
StB také odpovídala za zřizování pracovních a koncentračních táborů, vedla je a sledovala (či přímo řídila) zacházení s politickými vězni. Její příslušníci se v těchto pozicích dopouštěli mimořádně krutých vražd, zejména v padesátých letech.
Agenti StB v 50. letech podnikali ilegální akce i v zahraničí, známý je například únos posledního předúnorového předsedy ČSSD Bohumila Laušmana, který emigroval, z Rakouska zpět do Československa (1953).
Podle řady autorů, odborníků i vyšetřovatelů zločinů StB (např. Pillerova komise, Antonín Kratochvil, Karel Kaplan) byli vyšetřovatelé StB (zejména v období největšího teroru) v drtivé většině lidé bez zkušeností a schopností, kteří neuznávali a nebo neznali zákony a jedinou autoritou pro ně byla strana a její přání. Nedostatky důkazů i vlastních schopností nahrazovali krutými metodami výslechů. Někteří autoři srovnávají StB s gestapem (např. Antonín Kratochvíl, Vladimír Škutina, Artur London), někteří pak podotýkají, že gestapu šlo více o „skutečné viníky“. Podobně hovořil i bývalý příslušník StB z 50. let Miloš Kocman. Podle bývalého disidenta Petra Placáka se příslušníky StB nestávali lidé z ideologických důvodů, ale proto, že toužili po moci nebo kariéře. Pokud vstoupili do KSČ, udělali to kvůli kariérnímu postupu či získání dalších výhod.
Bývalí příslušníci StB, pokud sloužili u policie i po roce 1990, navíc ke svým normálním důchodům pobírají i pravidelné měsíční renty, jejichž výše začíná na deseti tisících korunách, ovšem výjimkou nejsou ani mnohem vyšší částky.

Seznamy příslušníků a spolupracovníků StB
Po listopadu 1989 se na veřejnosti objevily první, neúplné, seznamy příslušníků a spolupracovníků StB, tzv. „Cibulkovy seznamy“. Reakce některých z těch, kteří byli v seznamech uvedeni, vyšly v knize Osočení (Toronto 1993, Brno 2000), kde někteří tvrdí, že se do Cibulkových seznamů dostali neprávem, jiní vysvětlují okolnosti vzniku spolupráce.
O více než desetiletí později, v březnu 2003, zveřejnilo Ministerstvo vnitra další, také neúplné seznamy. Ty jsou (zejména pokud jde o spolupracovníky) předmětem soudních sporů, které mají dosáhnout vymazání záznamů těch, kteří se cítí být zaneseni neoprávněně. Hlavní problém těchto seznamů je, že až na nepatrné výjimky se zakládají pouze na archivních svazcích – tj. obsahují pouze jména příslušníků a spolupracovníků, kteří ukončili spolupráci nebo pracovní poměr před rokem 1989 a jejichž svazky byly tudíž v době mocenských změn uloženy v archivu a nemohly být proto zavčas zničeny.
V únoru 2007 informoval ministr vnitra Ivan Langer o projektu Otevřená minulost, jehož cílem má být „co nejúplnější otevření a přiblížení archivních fondů všem občanům České republiky“
„Realizuji projekt Otevřená minulost, v jehož rámci chci maximálně zpřístupnit archivy bývalé StB. Zřídil jsem Archiv bezpečnostních složek a noví lidé, kteří tam přišli, jsou pro mě nadějí, že se to podaří. Prvním krokem bylo propuštění 8 bývalých pracovníků StB, kteří tam do té doby pracovali.“ (Ivan Langer)
„K úplnému odtajnění by mohlo dojít do deseti let.“ (Pavel Žáček)
Svědectví o přístupu k podezřelému ve vyšetřovací vazbě: „… manželka se má připravit na vystěhování, neboť Miroslav Sýkora „dostane provaz“.
Struktura Státní bezpečnosti se v průběhu její existence mnohokrát měnila.
Po reorganizaci ze dne 1. července 1974 měla následující strukturu:
I. správa FMV (SNB) – Hlavní správa rozvědky
II. správa FMV (SNB) – Hlavní správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli (ochrana proti zahraničním špionům)
III. správa FMV (SNB) – Hlavní správa vojenské kontrarozvědky
IV. správa FMV (SNB) – Správa sledování
V. správa FMV (SNB) – Správa ochrany stranických a ústavních činitelů
VI. správa FMV (SNB) – Správa (výkonné) zpravodajské techniky
X. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (disidenti, chartisté, kněží, mládež apod.)
XI. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky
XII. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky v Bratislavě
XIII. správa FMV (SNB) – Oborové výpočetní a informační středisko Státní bezpečnosti
XIV. FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti
Správa vyšetřování Státní bezpečnosti
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce
Správa pasů a víz
Statisticko evidenční odbor
IV. odbor FMV (SNB) – Odbor zahraničního tisku
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce byl zrušen v roce 1979, XIII. správa v roce 1982. Statisticko evidenční odbor byl od roku 1981 přiřazen pod XIII. správu. V roce 1985 byla zrušena XIV. správa a její úkoly byly rozděleny mezi II. a XI. správu a Odbor zvláštního určení (tzv. „červené barety“ proslulé brutalitou během demonstrace 17. listopadu 1989). K poslední reorganizaci došlo k 1. srpnu 1988. II., X. a XI. správa byly sloučeny do jednoho útvaru s názvem II. správa SNB – Hlavní správa kontrarozvědky SNB pod vedením Karla Vykypěla.

Zdroj, odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/StB
http://www.cibulka.com/
https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/

  • Address Hotel Solidarita
    Hotel Fortuna City
    Ubytování - hotel
    Bečvářova 2081/14
    100 00 Praha, Strašnice
    Hlavní město Praha
    kraj Hlavní město Praha
    Česko

Post New Review

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Header Position
Submenu Style