Záchranka, první výjezdová základna, ředitelství, dispečink, seriál Sanitka, Dukelských hrdinů, Praha 7, bývalá Verified

Záchranka, první výjezdová základna, ředitelství, dispečink, seriál Sanitka, Dukelských hrdinů, Praha 7, bývalá

Historie pražské záchranky, začátky…
Sbor ochranný svou pomocí při požárech Šitkovských mlýnů v roce 1858 i během povodní, které provázely Pražany v posledních desetiletích 19. století, získal takový věhlas, že je žádán o radu a pomoc při zakládání obdobných organizací i v jiných městech, např. v Opavě, Olomouci, Lvově a dalších. Vzhledem k rostoucímu objemu činností je v roce 1876 ustaven první stálý výbor, tvořený význačnými osobnostmi města, které Sbor podporovaly.
První oficiální sídlo získává Sbor v dolní části Václavského náměstí dne 22. října 1890. Tehdy byly schváleny nové stanovy, získány první dopravní prostředky a zavedena nepřetržitá služba. Ta trvá prakticky až doposud.
Kromě kočárů byl Sbor vybaven i 10 lodicemi ochrannými od pana Mayera ze Střeleckého ostrova a věnci ochrannými od firmy Ruston. Původní prostory Sbor opouští již v roce 1891 a přesouvá se do Spálené ulice č. 93. Po čtyřech letech následuje stěhování do prostorů městské váhy v Havlíčkově ulici a v roce 1911 do staré mincovny na Staroměstském náměstí. V květnu 1945 je budova zničena a po krátkém působení v Růžové ulici jsou získány prostory v ulici Dukelských hrdinů 21, kde pracuje jedno ze stanovišť Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy dodnes.
Od 1.1.1924 se stává Sbor obecní službou, získává poloúřední charakter a Ministerstvo vnitra povoluje užívání fanfárové trubky. Po roce 1945 se mění systém zdravotnictví u nás a dne 19.12.1949 je Záchranná služba Praha začleněna přímo pod správu Ústředního národního výboru Prahy.
V tomto období se Záchranná služba Praha stává průkopníkem přednemocniční neodkladné péče v naší zemi. Zatímco v řadě míst obhajují zdravotničtí záchranáři svoji holou existenci alespoň v organizačním rámci místních nemocnic, v Praze existuje jako samostatná, profesionálně vysoce zdatná organizace, po určitou dobu dokonce disponující vlastním lůžkovým resuscitačním oddělením (ARO v nemocnici Na Strahově).
Rok 1987 je významným předělem v historii zdravotnického záchranářství u nás. Tehdy byl na letišti v Praze-Ruzyni oficiálně zahájen provoz prvního stanoviště letecké záchranné služby v tehdejším Československu. Ve spolupráci s Leteckým útvarem Ministerstva vnitra, resp. Leteckou službou Policie ČR jej Záchranná služba Praha po odborné stránce zajišťovala od samého počátku až do roku 1997, kdy bylo jeho provozování – bez ohledu na nezpochybnitelnou špičkovou kvalitu poskytované služby a široké technické a odborné zázemí – administrativním rozhodnutím převedeno do působnosti tehdy nově vzniklého Územního střediska záchranné služby v Praze založeného Ministerstvem zdravotnictví.
V roce 1987 je také – rovněž poprvé u nás – v Praze úspěšně zahájen provoz záchranné služby systémem rendez-vous, kdy lékař vyráží na místo nehody rychlým osobním vozem a pomalejší a často vzdálenější velká “sanitka” přijíždí v případě potřeby za ním. Navíc ve většině případů není nutný doprovod pacienta lékařem při transportu a lékař je tak k dispozici pro další případ. Jedině díky tomuto systému funguje záchranná služba v Praze se zhruba polovičním až třetinovým počtem posádek proti celostátnímu průměru vztaženému na počet obyvatel Prahy (1,5 milionu obyvatel Prahy by odpovídalo 45 jednotek RLP resp. RZP, v Praze jich je 23, z toho 8 RLP)
V roce 1989 získává Záchranná služba Praha do své péče areál bývalého Státního zdravotního ústavu na Malvazinkách (známého spíše pod historickým akronymem SANOPZ), a vzniká zde Nemocnice Záchranné služby (NEZAS). Díky nejasné koncepci a změněným podmínkám se však v devadesátých letech stává provozování tohoto zařízení ekonomicky neúnosné a po řadě reorganizací nemocnice – začleněná v tuto dobu již ve struktuře FN Motol – koncem roku 1998 de facto zniká.
Tento zánik do jisté míry charakterizuje devadesátá léta záchranné služby: socialisticky megalomanská koncepce se v novém ekonomickém prostředí začíná hroutit, náklady rostou a efektivita provozu neodpovídá vynaloženým prostředkům. Organizace zahleděná do vlastní velikosti a zaměstnávaná vnitřními problémy přestává být onou odbornou a organizační špičkou, uznávanou doma i v zahraničí.
Na podzim roku 1998 dochází z důvodu řady koncepčních nedostatků a ekonomických chyb ke kompletní výměně vední Záchranné služby hl.m. Prahy. Nové vedení prosadilo zásadní vnitřní reorganizaci: postupně ruší nejrůznější “přidružené výroby” – aktivity nesouvisející přímo s provozem Záchranné služby – a dochází k i částečné reorganizaci výjezdových stanovišť s cílem zvýšit odbornost výjezdových skupin, dosáhnout lepšího taktického rozložení základen a v neposlední řadě opustit prostory s neúnosně vysokým nájemným.
Na jaře 1999 se po tříletém “budování” konečně daří dotáhnout a oživit technologické vybavení nového operačního střediska a 26.3.1999 se Operační středisko Záchranné služby hl.m. Prahy po několika desítkách let v “historické” budově na ulici Dukelských hrdinů v Holešovicích stěhuje do nových prostor v Korunní ulici va Vinohradech. V srpnu 1999 se na tutéž adresu přestěhovalo do zrekonstruovaných prostor i vedení ZS a kompletní administrativa a po řadě let je tak opět celý řídící úsek – doposud roztříštěný do řady lokalit v Praze – opět “pod jednou střechou”.

Zdroj, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdravotnick%C3%A1_z%C3%A1chrann%C3%A1_slu%C5%BEba_hlavn%C3%ADho_m%C4%9Bsta_Prahy