Neobjasněný děsivý případ Dita a Kamila, místo činu, symbolický hrob Verified

Neobjasněný děsivý případ Dita a Kamila, místo činu, symbolický hrob

Složitější bylo potvrzení, nebo vyvrácení druhé verze, týkající se odejmutí vnitřních orgánů k transplantaci. Víme, že Dita měla v úmyslu vycestovat 29. května 1992 do Benátek, především jako rekreantka, ve hře ovšem byla také možnost, že dívka získá v Itálii práci… V průběhu roku 1992 kontaktovala Hrabánková jakousi italskou organizaci, zprostředkovávající práci zahraničním vychovatelkám a pečovatelkám. Dívka prošla přijímacími pohovory, ale také zdravotními testy (mimo jiné na HIV), svou náročností až připomínajícími předoperační vyšetření! Běžná procedura při najímání holky z exkomunistického Východu? Nebo činnost, vzbuzující oprávněné podezření? Také tady se názory kriminalistů štěpí. Faktem zůstává, že Hrabánková se několikrát setkala s českou zástupkyní italské firmy – údajně šlo o mladou ženou na mateřské dovolené – která zhruba týden před Ditiným plánovaným odjezdem do Benátek zmizela neznámo kam. Jenomže Dita se ukázala jako dívka činu, pátrala dál a zjistila, že italská firma musela zavřít krám, porušovala totiž zákony vlastní země! Jsou toto indicie,podtrhující verzi č. 2? Logicky by do sebe leccos zapadalo, jenomže jakkoli slibnou konstrukci „dvojky“ naboural kategoricky zamítavý posudek medicínských specialistů na transplantace: „K podmínkám odběru orgánů je zapotřebí sterilní prostředí, stejně jako technické vybavení operačního sálu a profesionálně zdatný personál. V žádném případě nelze provádět odběr orgánů někde v přírodě. V případě operace je hrudní koš rozštěpen v místě hrudní kosti, a to při implantaci stejně jako při transplantaci. V úvahu k odběru připadají srdce, plíce, játra, ledviny a slinivka břišní. Ledviny je třeba transplantovat do 36 hodin, srdce maximálně do 6 hodin, slinivku a plíce také jen do několika hodin, játra o něco déle. Všechny tyto orgány je nutno odebrat tak, aby je bylo možno ještě na operačním sále konzervovat. To se děje pomocí perfuse, tzn., že orgány jsou promývány umělým zchlazeným roztokem. Po odebrání jsou uloženy do nádoby, kde je chladná tekutina s ledem.Jinak nelze udržet orgány životaschopné. Třebaže nelze vyloučit rychlý úřevoz odňatých orgánů v chlazené nádobě do zahraničí, je zvýše uvedených důvodů možno vyloučit jako motiv činu opatřit si pomocí vraždy mladé ženy orgány vhodné k transplantaci.“ Poslední odstavec citovaného posudku specialistů na transplantace vybízí k polemizující, možná doplňující poznámce: Můžeme snad jednoznačně vyloučit, že vraždu, následný odběr orgánů a jejich (zřejmě) neúspěšné zpeněžení v zahraničí provedl zručný patolog, ovšem jinak medicínský laik? Každopádně platí, že skutečný profesionál by se nejspíš snažil předejít odporu oběti hladším způsobem, například uspáním, nikoli brutálním rozbitím lebky. Své požadavky má i tzv. postupná metoda při zahájení odběru, kdy dárce orgánů se už může nacházet ve stadiu klinické smrti, tedy s nefungujícím mozkem, ale se srdcem, jež je stále v chodu.

Pravděpodobně nejznámější a zároveň nejhrůznější kriminalistický „pomníček“ 90. let – dodnes nevyřešená vražda pohledné mladé dívky, která měla celý život před sebou.

Dita Hrabánková (1971), pohledná tmavovláska z Prahy, pracovala po maturitě na gymnáziu jako úřednice ve větší stavební firmě a zároveň se zdokonalovala v angličtině a italštině. Počátkem 90. let prožívalo cestování jak na dovolené, tak cesty za prací doslova boom a jednadvacetiletá dívka, která žila pouze se svou maminkou, se chystala do Itálie co by au pair, aby si vydělala na pozdější vysokoškolská studia. Následovala by tak stovky jiných mladých a podnikavých děvčat, které se vydaly do světa takříkajíc na zkušenou.
Nemilosrdný osud či spíše bezcitný, krutý vrah tragicky přerval nejen Ditiny sny, ale bohužel i její život.

9. června 1992 dopoledne bylo v Průhonickém parku zcela náhodně objeveno devastujícím způsobem zohavené ženské torzo zavražděné Dity, kterou maminka pohřešovala již od 27. května. Vzhledem k tomu, že její dcera byla velmi slušná a zodpovědná a lehkomyslný útěk z domova byl tedy nepravděpodobný, obávali se všichni toho nejhoršího, což se také bohužel potvrdilo.

Z výpovědí zdrcené mámy, která přišla o to nejdražší, známých a přátel si kriminalista Stanislav Plocek, jenž byl hlavním vyšetřovatelem této hrůzné vraždy, poskládal mozaiku posledních hodin života nešťastné dívky.

Právě 27. května se Dita doma svěřila, že jde na schůzku s neznámým, ale sympatickým světlovlasým mladíkem, který se jí představil jako Marek, který však nikdy nebyl objeven a ani se jako svědek nepřihlásil. V podvečer tedy vystoupila v Holešovicích na zastávce poblíž Koh-i-nooru a možná se setkala se svým vrahem – veškeré stopy zde totiž končí.

Celá tragédie byla od počátku jakoby obestřena tajemnými, až rituálními symboly – ubohá oběť byla doslova vykuchána! Také profesor Jiří Štefan z Ústavu soudního lékařství na Královských Vinohradech, který prováděl pitvu, potvrdil s určitostí, že vrahem musel být člověk se značnými anatomickými a medicínskými zkušenostmi. Kriminalisté tehdy vyslechli a pochopitelně i prověřili téměř 2000 lidí z celé republiky – pitevní laboranty, sanitáře, veterináře, ale i řezníky – pachatel však zůstával i nadále neznámý.
Hrůzný zločin, vykonaný na pohledné mladé dívce a pachatel, který spravedlnosti unikal, zavdávali veřejnosti a především senzacechtivým médiím domněnku, že se jedná o dílo satanistů, případně o obchod s lidskými orgány. Tato možnost se v dalším šetření zdála jako velmi pravděpodobná, protože agentura, která Ditě zajišťovala práci v Itálii, na ni měla velmi nestandartní lékařské dotazy (krevní skupinu, HIV vyšetření apod.), což se však později nepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo.

Novináři poukazovali na to, že v novodobé historii se jedná o výjimečný a ojedinělý případ, ale podobná tragédie se odehrála o téměř půl roku dříve v Ostravě – Porubě.

Tehdy 12. prosince 1991 zmizela jiná mladá žena, pohledná dvaadvacetiletá Kamila Fajtová (1969-91), rozvedená číšnice s tříletým synem. O dva dny později nahlásila Policii její zmizení také matka, ke které se po rozvodu mladá žena nastěhovala.

Stejně jako v případě Dity našel i Kamilino zohavené tělo náhodný pejskař v lesíku od jejího bydliště, co by kamenem dohodil. Stejně jako v pražském případě se rozjelo policejní pátrání, kdy se prvním podezřelým stal Kamilin přítel, se kterým se oné osudné noci vracela autobusem z jiné části Poruby. Velmi na něj poukazoval fakt, že se právě v MHD spolu pohádali a mladý muž uraženě vystoupil o několik zastávek dřív a Kamilu nechal jít domů samotnou. Další šetření však prokázala jednoznačně jeho nevinu a třebaže několik lidí slyšelo v okolí panelákového sídliště Duha právě té noci volání o pomoc, nikdo Policii nezavolal ani jinak nepomohl. A bylo to, jak se později ukázalo, opravdu poslední zoufalé volání umírající Kamily, kterou bezcitný vrah nejen zabil, ale i vykuchal. Jenže stejně jako v pražském případě uvízlo vyšetřování na mrtvém bodě a plukovník Valerián, který případ vyšetřoval, připustil možnost, že zde si deviantní pachatel navíc i ukojil touhu po fetiši – Kamile totiž kromě některých vnitřních orgánů chyběly i ruce!

Strašlivé, brutální a téměř shodné vraždy dvou mladých, krásných dívek v rozmezí půl roku pochopitelně naváděly kriminalisty na domněnku, že jde možná o jednoho a téhož pachatele, který vyhledává své oběti ve větších městech, avšak po mnoha šetřeních se tato možnost téměř vyvrátila, pouze se potvrdilo, že i zde se jedná o sadistického vraha se značnými anatomickými znalostmi.

V policejním sítu vyšetřovaných tehdy uvízl i mladík Petr Š.(1964-98), známými přezdívaný Chirurg!, který byl již několikrát trestaný za sexuální agresi a který navíc neprošel ani detektorem lži. S velkou pravděpodobností to nejspíš byl pachatel, ale policisté neměli dost přímých důkazů, kterými by ho usvědčili a tento deviant, který navíc propadl drogám, spáchal v Německu r. 1998 sebevraždu – své děsivé tajemství (pokud je měl) si vzal do hrobu.
K této verzi se přikláněla i jeho bývalá manželka, která investigativnímu novináři Stanislavu Motlovi, jenž připravoval dokument o obou obětech, poskytla podrobné svědectví, bohužel ani tohle k jednoznačnému prokázání viny Petra Š. nestačilo. Třebaže „Chirurg“ byl blonďák, třebaže často cestoval i do Prahy, ale i do Německa, třebaže měl prokazatelně značné anatomické znalosti, třebaže byl deviantní sadista – nikdy se nenašel ani jediný přímý důkaz či souvislost s vraždami!

Uplynulo již více než dvacet let od tragického úmrtí obou mladých, krásných dívek, Ditě ani Kamile už nikdo nikdy život nevrátí.Je však skutečný pachatel po smrti nebo ještě někde chodí mezi námi? Podaří se vůbec ještě tyto děsivé a záhadné vraždy vyřešit nebo nebo se Dita a Kamila navždy stanou novodobým pomníčkem jako prvorepubliková vražda Otýlie Vranské?

Zdroj, odkazy:

https://www.fdb.cz/