Orličtí vrazi, druhé místo hledání sudů, hráz Verified

Orličtí vrazi, druhé místo hledání sudů, hráz

V roce 1993 získali kriminalisté z podsvětí pouze velmi stručnou a neověřenou informaci o „mizejících“ podnikatelích. Jiné, opět velmi neurčité informace z jiných zdrojů podsvětí naznačovaly, že Černý se chlubil „odděláním“ několika lidí. Důkazy však chyběly, stejně jako jména konkrétních obětí.
Prvním hmatatelným důkazem byl nález stop krve na sedadle vozidla, které Černý prodal v autobazaru. Zjistilo se, že auto patřilo stále pohřešovanému Aleši Katovskému. Z podsvětí přišla informace o pohřebišti podnikatelů na dně nějaké přehrady. Policie začala bezvýsledně pátrat na Slapech. Při prověřování Černého byly zajištěny záznamy z půjčovny aut, které nejenom prokázaly, že si vypůjčil Avii v době některých vražd, ale podle najetých kilometrů byl za pravděpodobné místo, kde se vrazi zbavovali těl, označen Orlík.
Prozkoumávání dna bylo zahájeno 10. července 1995 báňskými potápěči. Česká policie totiž tehdy ještě neměla vybavení do vody hluboké 40 metrů. Na místo průzkumu se dostavil i štáb televizní stanice Nova kvůli kterému byla, alespoň zpočátku vyšetřování, vytvořena krycí historka o čištění dna přehrady. Po několika dnech byly nalezeny dva sudy s lidskými ostatky a tělo zabalené v pletivu.
Když se o odhalení těl v přehradě dozvěděl z televize Kopáč, rozhodl se, že spáchá sebevraždu. Přivolal policii a po tříhodinovém vyjednávání byl zneškodněn. Při zatýkání se střelil do rozkroku. Kopáč nejdříve odmítal spolupracovat. Až poté co se od vyšetřovatelů dozvěděl, že Černý zapírá a ostatní členové gangu se snaží všechnu vinu svalit na něj, se Kopáč písemně doznal a toto přiznání se stalo hlavním důkazem případu.
Louh jim obstaral Ivan Roubal.
Za peníze získané trestnou činností si Kopáč koupil vilu na adrese Vysočanská 35/2, Praha 9 – Vysočany, kde chtěl zřídit posilovnu a ve sklepě plánoval vybudovat linku na odstraňování těl zavražděných.

Mezí získanými informacemi byla asi nejzávažnější zpráva o shození těl obětí na dno Orlické přehradní nádrže. Vzhledem k nepřesnosti údaje bylo však nutné mís-to upřesnit. V úvahu připadla tři místa. Přehradní hráz nádrže, Žd’ákovský most, nejvyšší ze všech, a známý most u Zvíkovského Podhradí. Prohledání dna řeky na všech třech předpokládaných místech však představovalo nesmírně náročný úkol jak po stránce organizační tak i po stránce technické. Základem úspěchu bylo i naprosté utajení akce. Všichni, kdož se prací zúčastnili a nebyli přímými členy vyšetřovacího tý-mu, byli proto informováni o tom, že se má jednat o hle-dání beden se zbraněmi. Jednání o zabezpečení průběhu akce však probíhala také v Útvaru rychlého nasazení URNA a vzhledem k tornu se zanedlouho mohl Vladimír Kuna připravovat na zatčení a na výslechy… Jenomže tak daleko zatím věci nedospěly. Začíná teprve průzkum dna Orlického přehradního jezera. Z civilních složek se do akce zapojily hlavně pracovníci Povodí Vltavy a Výzkumného ústavu vodohospodářského. Za jejich spolupráce byl odhadnut stav dna v příslušných místech. To se týká například hustoty zákalu a zabahněnosti. I pod desítkami metrů vzedmuté vodní masy proudí totiž řeka Vltava víceméně svým původním korytem, ale bylo nutno brát v úvahu pravděpodobně značné změny stavu dna od doby napuštění nádrže. Došlo proto k dlouhým jednáním s pamětníky stavby, zkoumaly se dobové fotografie a filmy. V místech pod Žd’ákovským mostem stával kdysi mlýn, k němuž příslušel jez. Navíc při stavbě mostů, stejné jako přehrady, jistě na-padalo dolů na dno velmi značné množství stavebního materiálu — vždyť byl v těchto místech nalezen dokonce vrak nákladního automobilu. Mohlo by se přece docela dobře stát, že k pohřbu obětí vražd mohlo dojít překládkou z modernější Avie na starou Pragg-u S5T. Sudy mohly také skončit v mlýnici nebo pod zabahněnou šlajsnou. Pletivo s mrtvým Katovským mohlo narazit na nepoužité tyče pro železobetonové konstrukce. A do jednání se za-pojily také CEZ. V době prohledávání dna u paty hráze bylo nutno zajistit, aby nebyly zapojeny turbíny. Pokud by totiž běžely, žádný potápěč by se neubránil mohutné síle vody, řítící se v sedmdesátimetrovém spádu při průtoku 360 tun za vteřinu a byl by stržen mezi lopatky obřích Kaplanových turbín. Bylo proto nutné zajistit, aby se z potápěče nestala zkrvavená kaše smíchaná s rozsekanými těly úhořů a jiných ryb.
Nejobtížnější však bylo najít statečné muže, kteří se měli do extrémních hloubek spustit. Soukromé firmy si účtovaly až 20 tisíc korun za jediný sestup. Při bližším poznání problematiky práce potápěčů však není možné považovat takovou položku za přehnanou. Nejlevnější a přitom nejprofesionálnější byla pak nabídka Báňské záchranné služby Ostrava.

První operace proběhla u přehradní hráze. Přehradu zvolili proto, že právě tento prostor bylo možné prohledat nejrychleji. Místo případného shozu sudů do vody zde bylo omezené, stačilo hledat na patě hráze, dlouhé zhruba dvacet metrů. Prostor byl nejprve propátrán echolotem — zařízením, které v současnosti již neznají pouze posádky válečných lodí lovících nepřátelské po-norky, ale i mnohý rybář, kráčející s pokrokem moderní doby. Pak přišli ke slovu potápěči. Lahve se stlačeným vzduchem byly uloženy na pontonu, odkud vedly hadice — nargily — pod hladinu. Po celou dobu práce pod vodou měl potápěč možnost tele-fonicky hovořit s muži nahoře. Ti současně sledovali jeho dechovou frekvenci. Osvětlení pod vodou řešily dvě svítilny — jedna byla umístěna na potápěčově přilbě, druhou držel každý muž v ruce. Viditelnost na dně Orlické nádrže je více než mizerná, od pouhých padesáti centimetrů do jednoho metru. Přesto bylo místo u hráze pro-zkoumáno během jednoho dne. Výsledek? Nic, žádný nález!

Orličtí vrazi je označení pro pět českých sériových vrahů, kteří v letech 1991–1993 zavraždili pět lidí, vesměs podnikatelů, za účelem peněžního zisku.

Zdroj, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Orli%C4%8Dt%C3%AD_vrazi

https://www.databazeknih.cz/knihy/kauza-orlik-87375

Video: