Spartakiádní vrah, případ Ludmila, U zlaté konvice Verified

Spartakiádní vrah, případ Ludmila, U zlaté konvice

Případ Ludmila Šímová, 2. dubna 1985, Libeň
Další napadenou se stala Ludmila Š. (18). Tu si Straka vyhlédl kolem druhé hodiny ranní v tramvaji. Sama se ho po vystoupení z tramvaje zeptala na další spoj. Straka ji odvedl na jinou zastávku, kde však také neuspěli. Nakonec jí nabídl doprovod domů. Dali se do hovoru, přičemž jí prozradil, že se jmenuje Jirka, je mu 16 a navštěvuje učiliště nedaleko Kladna, odkud ho podmínečně vyloučili z internátu za přivazování spolubydlících k posteli. Také se jí chlubil, že už fáral do dolu. Straka jí byl ze začátku velmi sympatický, ale jeho chování se postupně měnilo. Začal vést nepříjemné řeči o tom, že kdyby ho sama neoslovila, sledoval by ji, napadl a znásilnil. Před vchodem do jejího domu jí zastoupil cestu a pokoušel se ji políbit a osahávat. Když se vzpírala, začal ji škrtit a ona poznala, že nad ní má jasnou převahu. Neztratila však duchapřítomnost a Strakovi navrhla, že s ním půjde na matraci do sklepa. Jakmile vstoupili do hlavních dveří, vyběhla do mezipatra, kde zazvonila na zvonek prvního bytu. Straka se polekal a i s její kabelkou utekl z domu pryč.

„Já nevím, jak by se situace v tom sklepě vyvinula. Já nevím, jestli bych tu dívku zabil či nezabil. Já nemůžu vyloučit vůbec nic.“
(z výpovědi trojnásobného vraha před soudem)

Jak se později ukázalo, s nejcennějším námětem přišel kolega Pavel Martinčík. Jednalo se o napadení 18leté Ludmily Šímové v osmém pražském obvodě. Když jsem s dívkou hovořil, upoutala mě nejen brutalita pachatele, s jakou šel za svým cílem. Zajímavý byl i jeho popis: Mladý kluk, podle všeho učeň, vzbuzující při běžném setkání sympatie dík své příjemné tváři i slušnému, přátelskému chování…

Věděli jsme, že pro slečnu Šímovou není ani trochu příjemné vzpomínat znovu na setkání s nebezpečným násilníkem. Ale vysvětlili jsme jí, co je v sázce. Nezajímala nás ostatně agrese samotná. Spíš jsme se snažili, aby si dívka vybavila co nejvíc podrobností, které jí cestou z Holešovic – tou dobou ještě sympatický a hovorný mladík – o sobě sdělil.
Nebylo toho málo: Řekl o sobě, že se jmenuje Jirka, že má v Praze matku, že jezdí do hornického učiliště, které je asi jedenáct kilometrů vzdáleno od Kladna. Že se učí v II. ročníku, že dostal čtyřku z chování, a byl proto podmínečně vyloučen z internátu, kde mají nového a přísného ředitele.
Ludmila Šímová si byla jista, že mladík dokonce zmínil město, ve kterém se internát nachází. Tak jsme jí několik možností vyjmenovali…
Nakonec kývla na Stochov. Město, kde bydlela a žila Alice Petříčková. Zvláštní…

Večer a část noci z 1. na 2. dubna 1985 strávila 211etá Ludmila Šímová s přáteli ve vinárně U zlaté konvice. V půl třetí ráno nastoupila ve Vodičkově ulici na tramvaj č. 14 a doufala, že se s ní dostane k Libeňskému mostu, směrem ke svému bydlišti v ulici Pod bání v osmém pražském obvodu.
Jenomže čtrnáctka zabočila do Holešovic na Dimitrovovo – dnešní Ortenovo – náměstí v Praze 7. Ludmila začala otráveně studovat noční řády tramvají, ale moc moudrá z nich nebyla. Otočila se a zjistila, že na refýži s ní zůstal jakýsi mladík, jeden z pětice lidí, kteří z tramvaje č. 14 vystoupili… Ludmila ho požádala, jestli by jí neporadil, jak a kudy se teď v noci dostane do Libně.
Mladík přisvědčil, prý se tu velmi dobře vyzná. Zamířili do Dělnické ulice, ale kýžená tramvaj jim frnkla před nosem. Tak putovali přes most do Libně. Mladík podotkl, že má čas až do šesti do rána a doprovodil Ludmilu až k bydlišti. Byl hovorný, vyprávěl, že jezdí do hornického učiliště poblíž Kladna, s humornou nadsázkou líčil své trampoty s kázní na učilišti i na internátu.
„Celkově na mne tento mladík dělal dojem živého temperamentního kluka, který se možná trošičku chvástá, ale rozhodně nepůsobil jako nějaký grázl“, vypověděla 2. dubna 1985 odpoledne studentka Šímová: „Měl slovní zásobu přiměřenou věku i učňáku, rozhodně nepoužíval vulgarismy.“
Mělo být ovšem hůř.
„K určitému náznaku násilného jednání, byť pouze slovnímu, došlo v době, kdy jsme procházeli Proseckou ulicí a odbočovali směrem k ulici U Pekařky. Tehdy mi řekl, že jsem měla velké štěstí, když jsem se na něj na refýži sama obrátila s dotazem, jak se dostanu domů.
Protože pokud bych to neudělala, šel by za mnou a někde za rohem by mě praštil a pak by se mnou udělal to samé, co by udělal každý mužský. Přitom že by mi vzal peněženku, protože nemá peníze na vlak. Já jsem mu na to řekla, že nevěřím tomu, že něco takového myslí doopravdy.“
Jirka se na Ludmilu úkosem podíval.
„Ty mi nevěříš, že bych to udělal?“ zeptal se.
Zvláštní tón otázky se zcela vymykal z jeho dosavadního chování, dala se z něj vycítit jednoznačná hrozba.

Vyšetřovatel osmého pražského obvodu otaxoval incident jako trestný čin omezování osobní svobody. Provedl formální a taky bezvýsledné ohledání místa činu před domem čp. 7 v ulici Pod bání. Po výslechu projeli kriminalisté s Ludmilou Šímovou celou trasu jejího pohybu v mladíkově společnosti. Hematomy na dívčím hrdle otaxoval lékař třemi dny pracovní neschopnosti. Kladenská kriminálka obdržela žádost o spolupráci na ztotožnění neznámého pachatele.

Jiří Straka, narozen 14. dubna 1969 Praha, je český sériový vrah známý též jako spartakiádní vrah. V rozmezí 17. února až 16. května 1985 napadl na území Prahy celkem 11 žen, přičemž brutalita jeho útoků se postupně zvyšovala. Nakonec byl usvědčen ze tří vražd, dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží. Po propuštění z výkonu trestu žije pod jinou identitou.

Zdroj, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Straka

https://www.databazeknih.cz/autori/viktorin-sulc-14321