Neobjasněný děsivý případ Dita a Kamila, podezřelí, detektor lži Verified

 Neobjasněný děsivý případ Dita a Kamila, podezřelí, detektor lži

Když mu kriminalisté nakonec navrhli, aby podstoupil fyziodetekční vyšetření formou polygrafického testování a hlasové analýzy (kterému laická veřejnost zjednodušeně říká „detektor lži“), souhlasil s jedinou podmínkou. Jít na detektor znamenalo totiž každopádně cestu do Prahy, na jediné policejní pracoviště, které se touto zajímavou forenzní disciplínou zabývá – tj. do Kriminalistického ústavu v Bartolomějské ulici. „Policajti si mě filmovali na Kamilině pohřbu. Přišili mi nálepku zločince, úchylnýho vraha a toho já se musím zbavit. Pokud mě do Prahy odvezou a zase přivezou autem, klidně pojedu. Ale vlakem ne, to bych si připadal úpině jako blbeček!“ vyslovil se odhodlaně mezi svými přáteli. Skutečně taky do Prahy služebním automobilem odcestoval a test na polygrafu podstoupil. Spolu s odborníky z KÚP vypracovali detektivové celkem třináct souborů otázek – každý soubor měl navíc řadu podotázek – se za-měřením na to, jak probíhal kritický den, za jakých okolností došlo k vraždě, jak pachatel s obětí po její smrti nakládal, které věci odnesl z místa činu apod. Pavel Kubalák u všech klíčových otázek reagoval klidně, tedy jako nevinný člověk. Nedošlo u něj k samovolné psychické reakci, kterou u každého člověka vyvolává nepříjemná otázka, na kterou ve vlast-ním zájmu musí odpovědět lží. Všude tam, kde správnou odpověď mohl znát jenom pachatel, milenec Faitové naprosto nereagoval. Po analýze informací, získaných z fyziodetekčního testu, byl Ku-balák jako možný pachatel vraždy vyloučen.

Schimmerle jakýkoli podíl viny na vraždě Kamily Faitové zásadně popíral. Nic jiného od něj kriminalisté ani nečekali. S jejich nabídkou na fyziodetekční vyšetření – zjednodušeně řečeno, detektor lži – vcelku ochotně souhlasil. S odstupem času, opět analogicky, se můžeme domnívat, že Schimmerle měl dost sebevědomí a rozhodl se jít do risku. Věřil si, že nějaký blbý přístroj oblafne a bude mít jednou provždy od fízlů pokoj. Jenomže neoblafl! Kriminalisté pro něj tentokrát připravili osmnáct sérií otázek, obdobně zaměřených jako v Kubalákově případu. Vesměs začínaly dotazy Je vám známo, že… nebo Víte, že… Úvodní zněla: Dopustil jste se v roce 1991 jednání, které mělo za následek smrt jiné osoby?
„Ne! Hned napoprvé vykázala převážná většina snímaných hodnot znaky Schimmerleho nepravděpodobné odpovědi. – Byl jste v době napadení Kamily Faitové v těsné blízkosti poškozené? „Nebyl.“ Přístroje vykazovaly lživou odpověď. Velkou porci nervozity prošel Schimmerle během série otázek, týkajících se jeho činnosti po doprovodu přítelkyně Lenky do jejího bydliště. Zejména nepravdivá byla odpovědna podotázku Procházel jste se poblíž střediska Duha?, velmi ohrožen se cítil dalším dotazem Jak jste se po rozloučení s přítelkyní dostal domů? Vyšetření pokračovalo dál. Schimmerle už věděl, jaké otázky budou následovat, byl s nimi seznámen hned v úvodu. Čím víc se na ně pak „chystal“, tím větší zmatek se v jeho nahlodané psychice rozvířil. – Víte, že pachatel pojal úmysl napadnout ženu poté, co ji spatřil, když vystupovala u Duhy a když šla po chodníku směrem ke svému bydlišti? „Nevím.“ Vyhodnoceno jako nepravdivá odpověď. – Víte, že poškozená byla poprvé napadena na chodníku mezi domy? „Nevím.“ Vyhodnoceno jako nepravdivá odpověď. – Víte, že první útok byl proveden tak, že pachatel uchopil oběť předloktím své paže zezadu pod krkem a rdousil ji? „Nevím.“ Vyhodnoceno jako nepravdivá odpověď. Všechny další otázky směřované na cestu Faitové do lesíka, na to, jak s ní pachatel zacházel, jak poškodil její tělo, v jaké poloze mrtvola ležela, v jakém stavu byl její oděv, co pachatel z místa činu odnesl, dále že pachatel vybral z kabelky oběti peníze, že následně odhodil kabelku na střechu jistého objektu atd. atd. – všude tam Schimmerle lhal a prokazoval značný pocit nervozity a ohrožení. Výsledek fyziodetekčního vyšetření ani nemohl být jiný: Podezřelý Petr Schimmerle zná okolnosti případu a děje, které může znát pouze pachatel činu!
Úspěch? Bohužel nikoliv. Pro kriminalisty to znamenalo jen operativní poznatek, se kterým lze dále pracovat. Jako samostatný důkaz fyziodetekční analýza ne-stačila, bylo by riskantní Schimmerleho v této fázi obvinit z vraždy Faitové…

Zatímco v ostravském případě se jeví Schimmerle jako jasně podezřelý, postava podobného typu v kauze průhonické vraždy neexistuje. V procesuální databázi Středočechů ostravského devianta ne-najdeme. Pokud je mi známo, nikdo nikdy ani nepátral, jaké má Schimmerle alibi na 27. května 1992. Přitom v Praze prý pobýval při pracovních cestách do SRN poměrně často…

Pravděpodobně nejznámější a zároveň nejhrůznější kriminalistický „pomníček“ 90. let – dodnes nevyřešená vražda pohledné mladé dívky, která měla celý život před sebou.

Dita Hrabánková (1971), pohledná tmavovláska z Prahy, pracovala po maturitě na gymnáziu jako úřednice ve větší stavební firmě a zároveň se zdokonalovala v angličtině a italštině. Počátkem 90. let prožívalo cestování jak na dovolené, tak cesty za prací doslova boom a jednadvacetiletá dívka, která žila pouze se svou maminkou, se chystala do Itálie co by au pair, aby si vydělala na pozdější vysokoškolská studia. Následovala by tak stovky jiných mladých a podnikavých děvčat, které se vydaly do světa takříkajíc na zkušenou.
Nemilosrdný osud či spíše bezcitný, krutý vrah tragicky přerval nejen Ditiny sny, ale bohužel i její život.

9. června 1992 dopoledne bylo v Průhonickém parku zcela náhodně objeveno devastujícím způsobem zohavené ženské torzo zavražděné Dity, kterou maminka pohřešovala již od 27. května. Vzhledem k tomu, že její dcera byla velmi slušná a zodpovědná a lehkomyslný útěk z domova byl tedy nepravděpodobný, obávali se všichni toho nejhoršího, což se také bohužel potvrdilo.

Z výpovědí zdrcené mámy, která přišla o to nejdražší, známých a přátel si kriminalista Stanislav Plocek, jenž byl hlavním vyšetřovatelem této hrůzné vraždy, poskládal mozaiku posledních hodin života nešťastné dívky.

Právě 27. května se Dita doma svěřila, že jde na schůzku s neznámým, ale sympatickým světlovlasým mladíkem, který se jí představil jako Marek, který však nikdy nebyl objeven a ani se jako svědek nepřihlásil. V podvečer tedy vystoupila v Holešovicích na zastávce poblíž Koh-i-nooru a možná se setkala se svým vrahem – veškeré stopy zde totiž končí.

Celá tragédie byla od počátku jakoby obestřena tajemnými, až rituálními symboly – ubohá oběť byla doslova vykuchána! Také profesor Jiří Štefan z Ústavu soudního lékařství na Královských Vinohradech, který prováděl pitvu, potvrdil s určitostí, že vrahem musel být člověk se značnými anatomickými a medicínskými zkušenostmi. Kriminalisté tehdy vyslechli a pochopitelně i prověřili téměř 2000 lidí z celé republiky – pitevní laboranty, sanitáře, veterináře, ale i řezníky – pachatel však zůstával i nadále neznámý.
Hrůzný zločin, vykonaný na pohledné mladé dívce a pachatel, který spravedlnosti unikal, zavdávali veřejnosti a především senzacechtivým médiím domněnku, že se jedná o dílo satanistů, případně o obchod s lidskými orgány. Tato možnost se v dalším šetření zdála jako velmi pravděpodobná, protože agentura, která Ditě zajišťovala práci v Itálii, na ni měla velmi nestandartní lékařské dotazy (krevní skupinu, HIV vyšetření apod.), což se však později nepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo.

Novináři poukazovali na to, že v novodobé historii se jedná o výjimečný a ojedinělý případ, ale podobná tragédie se odehrála o téměř půl roku dříve v Ostravě – Porubě.

Tehdy 12. prosince 1991 zmizela jiná mladá žena, pohledná dvaadvacetiletá Kamila Fajtová (1969-91), rozvedená číšnice s tříletým synem. O dva dny později nahlásila Policii její zmizení také matka, ke které se po rozvodu mladá žena nastěhovala.

Stejně jako v případě Dity našel i Kamilino zohavené tělo náhodný pejskař v lesíku od jejího bydliště, co by kamenem dohodil. Stejně jako v pražském případě se rozjelo policejní pátrání, kdy se prvním podezřelým stal Kamilin přítel, se kterým se oné osudné noci vracela autobusem z jiné části Poruby. Velmi na něj poukazoval fakt, že se právě v MHD spolu pohádali a mladý muž uraženě vystoupil o několik zastávek dřív a Kamilu nechal jít domů samotnou. Další šetření však prokázala jednoznačně jeho nevinu a třebaže několik lidí slyšelo v okolí panelákového sídliště Duha právě té noci volání o pomoc, nikdo Policii nezavolal ani jinak nepomohl. A bylo to, jak se později ukázalo, opravdu poslední zoufalé volání umírající Kamily, kterou bezcitný vrah nejen zabil, ale i vykuchal. Jenže stejně jako v pražském případě uvízlo vyšetřování na mrtvém bodě a plukovník Valerián, který případ vyšetřoval, připustil možnost, že zde si deviantní pachatel navíc i ukojil touhu po fetiši – Kamile totiž kromě některých vnitřních orgánů chyběly i ruce!

Strašlivé, brutální a téměř shodné vraždy dvou mladých, krásných dívek v rozmezí půl roku pochopitelně naváděly kriminalisty na domněnku, že jde možná o jednoho a téhož pachatele, který vyhledává své oběti ve větších městech, avšak po mnoha šetřeních se tato možnost téměř vyvrátila, pouze se potvrdilo, že i zde se jedná o sadistického vraha se značnými anatomickými znalostmi.

V policejním sítu vyšetřovaných tehdy uvízl i mladík Petr Š.(1964-98), známými přezdívaný Chirurg!, který byl již několikrát trestaný za sexuální agresi a který navíc neprošel ani detektorem lži. S velkou pravděpodobností to nejspíš byl pachatel, ale policisté neměli dost přímých důkazů, kterými by ho usvědčili a tento deviant, který navíc propadl drogám, spáchal v Německu r. 1998 sebevraždu – své děsivé tajemství (pokud je měl) si vzal do hrobu.
K této verzi se přikláněla i jeho bývalá manželka, která investigativnímu novináři Stanislavu Motlovi, jenž připravoval dokument o obou obětech, poskytla podrobné svědectví, bohužel ani tohle k jednoznačnému prokázání viny Petra Š. nestačilo. Třebaže „Chirurg“ byl blonďák, třebaže často cestoval i do Prahy, ale i do Německa, třebaže měl prokazatelně značné anatomické znalosti, třebaže byl deviantní sadista – nikdy se nenašel ani jediný přímý důkaz či souvislost s vraždami!

Uplynulo již více než dvacet let od tragického úmrtí obou mladých, krásných dívek, Ditě ani Kamile už nikdo nikdy život nevrátí.Je však skutečný pachatel po smrti nebo ještě někde chodí mezi námi? Podaří se vůbec ještě tyto děsivé a záhadné vraždy vyřešit nebo nebo se Dita a Kamila navždy stanou novodobým pomníčkem jako prvorepubliková vražda Otýlie Vranské?

Zdroj, odkazy:

https://www.fdb.cz/