Záhadný případ Věra Urieová, pátrání po Věře, partner a Jana Verified

Záhadný případ Věra Urieová, pátrání po Věře, partner a Jana

Kolem dvacáté hodiny večerní se telefon z Tylova divadla opakuje. Zpráva, která přichází, je zarážející -paní Věra Uriová se 26. října 1974 neobjevila ani na večerním představení. Jana Hradílková je úzkostí bez sebe. Už nechce čekat ani minutu. Nechává telefon telefonem, sedá za volant auta a jede za panem Jaroslavem. Ten z její návštěvy žádnou radost nemá. „Paní Jano, nezdá se vám, že to s tou péčí o Věru trochu přeháníte?“ „Proč myslíte?“ „Je to dospělá ženská, má svůj rozum. Někam si vyrazí za známými a vy z toho děláte bůhví co. Uvědomujete si, jak jí to může ublížit?“ „Vy o ni nemáte strach?“ „Vždycky jsem si myslel, že jste velké kamarádky a jedna druhou znáte. Ale teď vidím, že o ní nevíte vůbec nic. Copak nevíte, že tohle dělá Věra normálně?“ Paní Jana nevěří svým uším. Ale stále ještě nemá žádné podezření. „Objedeme alespoň nemocnice, jestli se jí něco nestalo.“ Řekla to natolik rezolutně, že pan Bukovický poslechl. Nezjistili nic. Ani v neděli si paní Hradílková nedala pokoj. Naložila znovu pana Jaroslava a tentokrát ho vezla ke kolegovi z orchestru, o kterém bylo známo, že má řadu přátel mezi policisty. Od noho vedla jejiž společná cesta na roh Perštýna a Bartolomějské. Jak vyplývá ze spisu, který máme k dispozici, také tamní policista, který s oběma sepisoval úřední záznam, se bez skrupulí podivoval mimořádné vehementnosti paní Jany, tolik kontrastu líci s pasivitou druha Věry Uriové.

Sboristka Národního divadla Věra Urieová se před 40 lety stala tragickou postavou jednoho z nejtajemnějších příběhů…
Dnes již téměř neznámá členka operní scény se narodila v Kopistech a kromě informací o bratrovi, žijícím v Rakousku, se v dostupných pramenech o jejím dětství, studiu či rodině nic nedozvíme.
Jakými cestičkami se Věřin život ubíral v posledních 20 letech, poodhalila novináři Stanislavu Motlovi její kolegyně z divadla paní Jana Kostelecká (1924), která svou nejlepší kamarádku poznala v r. 1956. Obě sbližovala nejen práce v divadle, ale i podobné kulturní zájmy a cestování. Vzdělané a sečtělé dámy lehce středního věku by se nikdy nedostaly na titulní stránky tehdejšího tisku, kdyby nedošlo k záhadnému a dodnes nevysvětlenému zmizení pohledné brunety, která byla velmi bohatá a vypadala o dost mladší než ve skutečnosti byla.
V pátek 25. října zpívaly obě sboristky ve Smetanově opeře Dalibor a po jejím skončení společně odjely tramvají č. 17 – Věra až na konečnou, kde ji měl čekat její přítel Zdeněk, Jana vystoupila o zastávku dříve. Po úspěšném představení si mezi doznívajícími dojmy povídaly o nastávajícím víkendu, jak ho prožijí. Věru měl na konečné čekat její přítel, se kterým nedávno dostavěli dvougenerační dům. Jak vzpomínala paní Jana, neměla její kamarádka štěstí na muže – byla velmi důvěřivá, až naivní a partneři ji vesměs finančně využívali.
Jaké bylo tedy Janino překvapení, když jí následující sobotní odpoledne volali kolegové z divadla, jestli neví, proč se jindy dochvilná a spolehlivá Věra nedostavila na představení. Nevěděla… a už se to zřejmě nikdy stoprocentně nedoví.
Přítel Urieové, stavební technik tvrdil kamarádce i tehdejším kriminalistům, kteří po zpěvačce vyhlásili celostátní pátrání, že jeho přítelkyni ještě v noci volali nějací Rakušané a ona za nimi odjela, čímž se snažil poukázat na možnou emigraci za bratrem Miroslavem, který tam byl od osmačtyřicátého.
Toto vysvětlení však bylo velmi nepravděpodobné, protože Věra se počátkem 70. let o svého těžce nemocného sourozence v Rakousku legálně starala – nepotřebovala tedy emigrovat a navíc v osudném říjnu byl její bratr již několik let po smrti – zemřel 21.5. 1971.
Téměř vzápětí se vyrojily legendy, že pohledná sboristka byla zazděna kdesi ve výklenku Národního divadla, či že byla po násilné smrti při večírku tehdejších funkcionářů zabetonována v základech sauny.
Provedlo se důkladné pátrání, maximálně se angažoval i tehdejší šéf ND Přemysl Kočí, který tímto chtěl očistit pošramocenou pověst Zlaté kapličky – žádné tělo se však nikdy nenašlo.
Snad liknavost tehdejších vyšetřovatelů, možná styky s vlivnými přáteli zabránily, aby došlo k důkladnějšímu vyšetřování osoby zřejmě nejpodezřelejší, a to Věřina druha. Nejen přítelkyně Jana, ale i sestřenice zmizelé zpěvačky, paní Věra Pospíšilová byla přesvědčena, že právě Zdeněk ji má na svědomí. I když neustále tvrdil, že Věra emigrovala a nemohl tedy vědět, jestli se vrátí, prodal záhy její piano, které potřebovala ke své profesi. Další, velmi hmatatelnou indicií bylo zmizení a náhlé objevení speciálního klíče od nově postaveného domu – klíče z Itálie byly pouze dva a jeden si vzala v osudný den Urieová sebou, po několika týdnech se nečekaně objevil u jejího přítele. Ani tento důkaz však k usvědčení nestačil a léta ubíhala. V roce 1983 byla Věra Urieová prohlášena za mrtvou, veškerý její majetek – vilu, rozsáhlé pozemky i tuzexové konto zdědil přítel Zdeněk, který už dávno žil s jinou ženou.
Po mnoha letech se objevil možný svědek odklizení těla Urieové, pan Tomáš Sochor, který v tragickou noc jel kolem vily a uviděl, jak v zahradě nějací muži vykopávají veliký keř rododendronu. Ráno bylo vše na svém místě, p. Sochor však bohužel nic nenahlásil.
Právě dnes 25. října 2014 uplynulo rovných 40 let od zmizení a pravděpodobně i násilné smrti Věry Urieové. Přítelkyně, sestřenice, náhodný svědek, někteří kriminalisté i Stanislav Motl jsou přesvědčeni, že vraha znají – stále žije, ale bohužel jeho pravděpodobný zločin už byl promlčen a i kdyby byl usvědčen, světské spravedlnosti se bát nemusí.
Dozví se však někdy blízcí, přátelé a kolegové, kde odpočívá svůj věčný sen Věra Urieová?

Zdroj, odkazy:

https://www.fdb.cz