Záhadný případ Věra Urieová, projíždějící svědek Verified

Záhadný případ Věra Urieová, projíždějící svědek

Policisté si tehdy úplně zbytečně vystavěli betonový pomník a přitom úplně opomněli, že jiný beton u nedostavěného dvojdomku možná skrývá klíč k tornu, co tak usilovně, leč marně hledali.

Paní Hradílková vytáčela telefonní číslo své přítelkyně snad už podvacáté. Konečně má štěstí: „Prosím.“ „To jste vy, pane Jaroslaver „Ne. – Já jsem jeho bratr František. Kdo volá?“ „Hradílková. – Prosím vás, mohla bych mluvit s Věrou?“ „Vydržte chvíli…“ Vteřiny se táhnou. „Haló, kdo je u telefonu?“ „Už jsem se jednou představovala – Hradílková přece!“ „Dobrý den! – Promiňte, tady Bukovický. To jste asi mluvila s mým bratrem.“ „To už je jedno,“ začala ztrácet trpělivost paní Jana, „chtěla bych mluvit s Věrou.“ „Děje se něco?“ „Samozřejmě že ano. Jinak bych neotravovala.” „Jak to myslíte?“ cedí muž slova jako cukr na povidlové buchty. „Dneska odpoledne měla mít Věrka vystoupení v Tylové divadle. Ale neobjevila se tam. – Je nemocná?“ „Vůbec ne. – Ale já toho o ní mnoho nevím. Když se včera v noci vrátila, měla ještě nějaký telefon. Asi to bylo důležité, protože si psala na kousek papírku poznámky.“ „Vy víte, kdo jí volal?“ „Zmiňovala se o nějakých Rakušanech…“ „Potom šla spát?“ „Ano, ale ráno vstávala neobvykle brzo a odešla dřív, než jsem vylezl z postele. – Proč mě takhle vyslýcháte?“ Zpráva o „záhadných“ Rakušanech nebyla tak docela od věci. Paní Uriová měla v této zemi celou řadu kontaktů. To proto, že tam dlouhá léta žil její bratr, který poté, co vážně onemocněl, požádal svou sestru o poslední pomoc. Paní Uriová tam po určitých peripetiích na příslušných úřadech se svým druhem Jaroslavem na několik měsíců odjela. Když její bratr zemřel, stala se jeho hlavní dědičkou a tak určitý majetek převedla do rodné země… „Co budeme dělat?“ nechtěla přesto brát situaci na lehkou váhu paní Jana. „Příliš vám, Janičko, nerozumím. Vždyť se nic neděje.“ Zarazila se. Přepadly ji pochybnosti – blbnu, nebo má pravdu? „Myslíte si, Jaroslave, že je všechno v pořádku?“ „To doufám! – Ale abyste si nemyslela, počkáme do večera a pak si zase zavoláme…,“ navrhl klidným hlasem druh zmizelé Věry Uriové a bez rozloučení zavěsil. Paní Hradílková v této chvíli pana Jaroslava ještě nepodezřívala. Ale tento rozhovor si bude pamatovat už navždy… Jako červená nit se tímto případem táhne až do dnešních dnů maximální vůle Jany Hradílkové a někdy až drastický nezájem pana Jaroslava Bukovického.

Byly tehdy stanoveny tři základní vyšetřovací verze:
pohřešovaná se stala obětí závažného trestného činu
paní Věra žije, ale má vážné důvody se skrývat
vzhledem ke svým kontaktům do zahraničí z předchozích let se rozhodla emigrovat.
První hodiny a dny jsou u tak závažných případů rozhodující. Říká se mi to těžko, ale tenhle čas jsme zčásti promrhali. Pan Jaroslav se z nevšední události poměrně brzy vzpamatoval a do poloviny už prakticky dostavěného dvojdomku, na který paní Věra Uriová postupně vydala prakticky veškeré svoje úspory, začala docházet úplně jiná žena. Ale paní Jana na svou ne-šťastnou přítelkyni nezapomněla. Ještě poznámka k tomu vztahu: Paní Věra poznala Bukovického v době, kdy byl ještě ženatý. I když s jejím odjezdem za bratrem do Rakouska nesouhlasil, rozvedl se. Začali společně stavět dvojdomek. Ten spolykal nejen úspory pana Jaroslava, ale i Uriové. Nakonec musela stavbu podpořit i svým rakouským dědictvím. Návrat z Rakouska znamenal pro zamilovanou dvojici rozčarování. V jejich vztahu bylo hodně roztrpčení a zklamání. Pan Věra byla starší než její partner, a protože se jí už blížila padesátka, považovala tento vztah za poslední. Dokonce otěhotněla, ale pan Jaroslav ji přemluvil k potratu. Muselo to pro ni být těžké rozhodnutí, musela vědět, že už šanci porodit dítě mít nebude. Jednoho dne přišla plakat do rozestavěného domku a pan Jaroslav jí toho napovídal a nasliboval hodně… Zase se udobřili, ale paní Uriová už spala v jiné ložnici. To ještě netušila, že její druh navázal další vážnou známost. S kolegyní z kanceláře. Je to ta, která se poměrně brzy po záhadném zmizení sboristky Národního divadla objevuje ve dvojdomku v ulici Nad lesem. Tentokrát se už pan Jaroslav nevykroutil. Tato žena se nejenom rozvedla a nastěhovala do poloprázdné vilky, ale také do-vedla přelétavého Jaroslava až k oltáři… Když jsem se po čase i já zajímal o životní osudy tohoto muže, slyšel jsem samé zajímavé přívlastky: úlisný, zákeřný, ksindl, kterej má kliku… Něco na tom bude, protože ač byl dvakrát vyšetřován, a jednou dokonce i odsouzen pro finanční machinace, zachránila ho amnestie. K nejzajímavějším indiciím patří fakt, že domácnost paní Věry a pana Jaroslava byla chráněna speciálním zámkem italské výroby, k němuž existovaly pouze dva klíče. Když Uriová zmizela, nebyl jeden klíč k nalezení. Jenomže po čase se druhý klíč objevil. Bez něho však pohřešovaná dům nikdy .neopouštěla!

Sboristka Národního divadla Věra Urieová se před 40 lety stala tragickou postavou jednoho z nejtajemnějších příběhů…
Dnes již téměř neznámá členka operní scény se narodila v Kopistech a kromě informací o bratrovi, žijícím v Rakousku, se v dostupných pramenech o jejím dětství, studiu či rodině nic nedozvíme.
Jakými cestičkami se Věřin život ubíral v posledních 20 letech, poodhalila novináři Stanislavu Motlovi její kolegyně z divadla paní Jana Kostelecká (1924), která svou nejlepší kamarádku poznala v r. 1956. Obě sbližovala nejen práce v divadle, ale i podobné kulturní zájmy a cestování. Vzdělané a sečtělé dámy lehce středního věku by se nikdy nedostaly na titulní stránky tehdejšího tisku, kdyby nedošlo k záhadnému a dodnes nevysvětlenému zmizení pohledné brunety, která byla velmi bohatá a vypadala o dost mladší než ve skutečnosti byla.
V pátek 25. října zpívaly obě sboristky ve Smetanově opeře Dalibor a po jejím skončení společně odjely tramvají č. 17 – Věra až na konečnou, kde ji měl čekat její přítel Zdeněk, Jana vystoupila o zastávku dříve. Po úspěšném představení si mezi doznívajícími dojmy povídaly o nastávajícím víkendu, jak ho prožijí. Věru měl na konečné čekat její přítel, se kterým nedávno dostavěli dvougenerační dům. Jak vzpomínala paní Jana, neměla její kamarádka štěstí na muže – byla velmi důvěřivá, až naivní a partneři ji vesměs finančně využívali.
Jaké bylo tedy Janino překvapení, když jí následující sobotní odpoledne volali kolegové z divadla, jestli neví, proč se jindy dochvilná a spolehlivá Věra nedostavila na představení. Nevěděla… a už se to zřejmě nikdy stoprocentně nedoví.
Přítel Urieové, stavební technik tvrdil kamarádce i tehdejším kriminalistům, kteří po zpěvačce vyhlásili celostátní pátrání, že jeho přítelkyni ještě v noci volali nějací Rakušané a ona za nimi odjela, čímž se snažil poukázat na možnou emigraci za bratrem Miroslavem, který tam byl od osmačtyřicátého.
Toto vysvětlení však bylo velmi nepravděpodobné, protože Věra se počátkem 70. let o svého těžce nemocného sourozence v Rakousku legálně starala – nepotřebovala tedy emigrovat a navíc v osudném říjnu byl její bratr již několik let po smrti – zemřel 21.5. 1971.
Téměř vzápětí se vyrojily legendy, že pohledná sboristka byla zazděna kdesi ve výklenku Národního divadla, či že byla po násilné smrti při večírku tehdejších funkcionářů zabetonována v základech sauny.
Provedlo se důkladné pátrání, maximálně se angažoval i tehdejší šéf ND Přemysl Kočí, který tímto chtěl očistit pošramocenou pověst Zlaté kapličky – žádné tělo se však nikdy nenašlo.
Snad liknavost tehdejších vyšetřovatelů, možná styky s vlivnými přáteli zabránily, aby došlo k důkladnějšímu vyšetřování osoby zřejmě nejpodezřelejší, a to Věřina druha. Nejen přítelkyně Jana, ale i sestřenice zmizelé zpěvačky, paní Věra Pospíšilová byla přesvědčena, že právě Zdeněk ji má na svědomí. I když neustále tvrdil, že Věra emigrovala a nemohl tedy vědět, jestli se vrátí, prodal záhy její piano, které potřebovala ke své profesi. Další, velmi hmatatelnou indicií bylo zmizení a náhlé objevení speciálního klíče od nově postaveného domu – klíče z Itálie byly pouze dva a jeden si vzala v osudný den Urieová sebou, po několika týdnech se nečekaně objevil u jejího přítele. Ani tento důkaz však k usvědčení nestačil a léta ubíhala. V roce 1983 byla Věra Urieová prohlášena za mrtvou, veškerý její majetek – vilu, rozsáhlé pozemky i tuzexové konto zdědil přítel Zdeněk, který už dávno žil s jinou ženou.
Po mnoha letech se objevil možný svědek odklizení těla Urieové, pan Tomáš Sochor, který v tragickou noc jel kolem vily a uviděl, jak v zahradě nějací muži vykopávají veliký keř rododendronu. Ráno bylo vše na svém místě, p. Sochor však bohužel nic nenahlásil.
Právě dnes 25. října 2014 uplynulo rovných 40 let od zmizení a pravděpodobně i násilné smrti Věry Urieové. Přítelkyně, sestřenice, náhodný svědek, někteří kriminalisté i Stanislav Motl jsou přesvědčeni, že vraha znají – stále žije, ale bohužel jeho pravděpodobný zločin už byl promlčen a i kdyby byl usvědčen, světské spravedlnosti se bát nemusí.
Dozví se však někdy blízcí, přátelé a kolegové, kde odpočívá svůj věčný sen Věra Urieová?

Zdroj, odkazy:

https://www.fdb.cz