Smrt v Prokopském údolí, stopa po vlečení v trávě Verified

Smrt v Prokopském údolí, stopa po vlečení v trávě

„Prohledávali jsme všechna křoví a tmavá místa cestou k lesu, ale marně,“ vypověděl později jeden ze svědků. „Janin bratr už zklamaně říkal, že tu holky nejsou, to bychom je přece museli vidět, a že půjdeme domů. V duchu jsem s ním souhlasil, ale Janin táta řekl, že se podivá ještě kolem křoví u Punčochy a vzdálil se od nás.“ Svědek si posvítil baterkou na hodinky. Bylo čtvrt po jedenácté večerní.

Najednou ke skupině dolehl hrozný křik Janina otce. „Ježíšmarjá, jsou tu obě! Leží tady a jsou zabitý!“ Když ostatní doběhli, nešťastný otec klečel na zemi u těla své dcery, rval rukama zoufalstvím trávu a křičel: „Chudinka moje malá!“

Je úterý 9. července 1968.
Zrodil se případ, který se neodmyslitelně zařadí mezi velké kauzy české kriminalistické historie. Bude ještě po letech přetřásán odborníky, novináři i laickou veřejností, samozřejmě a především vzhledem k tomu, že v pomyslné kolonce jména vraha dlouho zůstane napsáno:
PACHATEL NEZNÁMÝ.
To ale muži svědomitě se pachtící kolem jinonického lesíku Punčocha zatím nemohou vědět.
Protokol ohledání místa činu uvádí jako okamžik zahájení pátou hodinu ranní, tato práce bude skončena v 10.00. Další skupina už operativně vyslýchá svědky, muži zákona nechybí ani na pitvě v Ústavu soudního lékařství ve Studničkové ulici.
Leč po pořádku.
Fotografická dokumentace zachycuje lesík Punčocha v pohledu od Jinonic i opačně. Náhorní plošina s vysokou trávou a kytkami, ukončená už svažujícím se lesem, louky částečně rozdělené nepravidelným pásem keřů. Na dalších stránkách vidíme skalnatý sráz nad údolím s železniční dráhou a koupalištěm těsně pod strání.
Letní idyla na fotkách, třebas jen zdánlivá, každopádně narušená vzdálenými postavičkami v uniformách Veřejné bezpečnosti, je vzápětí střídána krvavou podívanou.
Místo nálezu obou dívek je vzdáleno zhruba šest stovek metrů od venkovní zdi hřbitova. Jana Unčovská leží natažená na zádech, se zakrváceným obličejem, pravou ruku pod hlavou, levou polosvisle od těla. Vysoko vyhrnuté letní šaty umožňují pohled na průstřel hrudníku. Na pravé noze chybí mrtvole střevíc.
U nohou Unčovské leží napolo příčně Jarmila Kamenovová. Její oblečení je komplikovanější: dlouhé kostičkované kalhoty na pásek, slabě proužkovaná košile s dlouhými rukávy. Zato chybí obě boty. Pozice mrtvoly je na břiše, obě ruce nataženy přes hlavu v pozici plavce skákajícího šipku do vody. Také košile Kamenovové je vysoko vyhrnutá…

Skutečnou příčinou částečného obnažení mrtvol je prozaický fakt, že vrah musel obě těla táhnout po zemi (jak svědčí výmluvně natažené ruce Kamenovové) na hranici Punčochy, zbytek dokonal pád z výšky srázu na lesní půdu.
S každou další stopou, s každým dalším poznatkem je zřejmé, že poloha obou mrtvých dívek je místo nálezu.
A kde je tedy místo činu?
Trasologická stopa po vlečení těl v trávě začíná u tenkého akátového stromku, jen pár metrů od lesa, v blízkosti příchozí pěšinky od hřbitova. Jsou tu střely, nábojnice, je tu kaluž krve, malé krevní kapky a otěry. Během tažení těl po zemi zřejmě spadly mrtvým dívkám boty. Vrah se pro ně vrátil, nic nemělo poutat pozornost k možné tragédii.
Obuv Kamenovové ještě pečlivě schoval do křoví, střevíc Unčovské volně pohodil nedaleko obou mrtvol.

V této fázi se už můžeme opírat o výpovědi svědků.
Miroslav Bartáček (nar. 1949): „Prohledávali jsme všechna křoví a tmavá místa cestou k lesu, ale marně. Syn pana Unčovského už zklamaně říkal, že tu holky nejsou, to bysme je přece museli vidět, že půjdeme domů… V duchu jsem s ním souhlasil, ale pan Unčovský řekl, že se podívá ještě do křoví přes cestu u Punčochy. Skutečně do těch míst s panem Škardou odešli. Bylo čtvrt hodiny po třiadvacáté hodině. To vím přesně, poněvadž jsem se podíval na hodinky.“
Rezignující nádech Bartáčkovy výpovědi nabírá vzápětí na dramatičnosti.
„Najednou počal pan Unčovský hrozně křičet: Jéžišmarjá, jsou tu obě! Ale nejsou na živu!’ Všichni jsme tam běželi… Když jsme doběhli na místo, spatřil jsem pana Unčovského, jak klečí na zemi na kolenou, v místech, kde ležela jeho dcera. Rval zoufalstvím rukama trávu a křičel: ,Chudinka moje malá!“‘
Stejná pasáž v podání nešťastného pana Unčovského je v zaprotokolované podobě o poznání střídmější. Tím není řečeno, že by hrůzy obsahovala méně.
Rudolf Unčovský (nar. 1914): „Na jednom místě je v pomyslné stěně hustého lesa otvor. Ale tudy nikdo nechodí, sráz je strmý tak, že neumožňuje chůzi, jedině nebezpečný skok do víc jak metrové hloubky. Přesto jsem otvorem posvítil dolů a viděl jsem ve světle elektrické svítilny, ve vzdálenosti asi deseti metrů, ležet světlé předměty. Oklikou jsem k nim sestoupil a rychle šel blíž… Ve světle jsem rozpoznal, že jde o lidská těla a počal jsem volat: ‚Jsou tady a jsou zabity!‘“

Zdroj, odkazy:

https://www.databazeknih.cz/knihy/lovec-prizraku-lovec-prizraku-vrazdy-ktere-sokovaly-republiku-218897